bg02ag.png

Únos

 

Pomalu kráčela ulicemi Londýna, nedívala se na nikoho. Lidé se jí vyhýbali až na jednoho muže, který spěchal a vrazil do ní tak, že se oba poroučeli na zem.

„Ty jedna poběhlice, to nemůžeš dávat pozor na cestu."

„Vy jste do mě vrazil." Utrhla se na něj skoro dospělá žena.

„Ty budeš ještě drzá." Přísně se na ni podíval, z jeho pohledu šel strach.

Vytáhl ji na nohy a táhl ji do vedlejší tmavé uličky, kde se s ní přemístil a žena nezmohla na nic. Objevili se v temné místnosti, kterou osvětlovalo jen několik loučí.

„Pusťte." Snažila se mu vymanit se sevření.

Smýkl s ní na postel a ledově se usmál, když viděl její strach v očích.

„Ne prosím nechte mě." Prosila, on se však začal šíleně smát, až se žena přesunula na kraj postele a snažila se dostat do toho nejtemnějšího místa dokud si jí muž nevšímá.

„Ale ale, kam pak si to slečinka šine?" usmál se na ni ledově.

„Prosím pane, já nikomu nic neřeknu."

„To tedy neřekneš. O to se už postarám." Z ničeho nic jeho oči zapláli rudě. Žena se jen víc přikrčila. Přešel k ní a chytil ji za ruce a surově ji začal líbat.

Kousla ho do rtu, až mu vyskočila kapička krve na rtu.

„Ty jedna kurvo." Vrazil ji facku, až spadla na zem a dost ošklivě se praštila do hlavy o stolek. Rychle se od něho odsunovala, ale nebyla dost rychlá. Hlava se jí motala a viděla vše dvakrát. Vytáhl ji surově na nohy a hodil s ní zase na postel. Jen mávl hůlkou a zbavil ji oblečení, byla dezorientovaná, ale při tom si uvědomovala, že je nahá a snažila se zakrýt. Muž znova mávl rukou a nohy i ruce měla do široka roztažené a přivázané k posteli.

„NE prosím já nechci."

„Hm" blýsklo mu v očích. Žena se zrychleným dechem a děsem se dívala na muže před sebou. On na nic nelenil a několikrát za sebou ji znásilnil. Dokud se nepropadla do milosrdného bezvědomí. Probrala se až zimou.

Ležela na posteli v té samé místnosti a byla stále přivázaná. Rozplakala se, ale nikdo nepřišel nikdo ji nepustil.

Nedokázala odhadnout jak dlouho tam tak ležela. Z ničeho nic uviděla malé stvoření, které na ni třeštilo, stejně jak ona na něj, oči.

„Nemusíte se bát slečno." Proneslo stvoření pisklavým hlasem, lusklo prsty a žena byla volná rychle se přesunula na druhou stranu postele a stočila se do klubíčka.

„Tady máte něco k jídlu, měla by jste  to sníst." Ozvalo se stvoření a přikrylo ji dekou.

„Nebojte se, neublížím Vám. Snězte to, jinak nás obě potrestají. Jmenuji se Molky. Když mě zavoláte tak dojdu." Žena jen se krčila a tiše plakala. Stvoření s tichým PUF zmizelo. Žena zase usnula, jídla se ani nedotkla.

Zbudilo ji jak z ní někdo nešetrně stáhl deku, až s ní spadla z postele na zem. Zmateně se rozhlížela, až jí padl pohled na muže, který ji předtím nechal znásilněnou a přivázanou k posteli.

„Kdo ti dal tu deku." Žena se jen stočila do kubíčka a začala hlasitě naříkat. Pak se podíval na jídlo, kterého se ani nedotkla.

„Molky" zařval. Malé stvořeníčko se s tichým PUF objevilo a hluboce se uklonilo.

„Přejete si pane." Poklonilo se tak, až se dotýkalo svými dlouhými uchy země.

„Kdo ti dovolil jí dát tu deku."

„Omlouvám se pane, slečna se moc třásla, jen jsem se bála aby neonemocněla."

„Příště nemysli crucio." Malé stvořeníčko se zhroutilo s křikem na zem.

„Dost." Zařvala nešťastně žena, až jí přeskočil hlas. Jakmile se na ni podíval, odtáhla se od něho.

„Zmiz ještě si to s tebou vyřídím. A ty jak se vlastně jmenuješ?" zahřměl a ukázal na ženu.

„Elizabeth" zašeptala a dál se sunula do koutu pod stolem. Když už neměla kam, vzhlížela na muže stojícího u postele s děsem v očích, do obličeje mu ovšem neviděla.

„Vylez, jinak si mě nepřej." Žena se ale dál krčila pod stolkem a odmítala vylézt. Chytil ji za vlasy a vytáhl třesoucí se Elizabeth z pod stolu.

„Za tohle odmítání mi zaplatíš." Zasyčel jí do tváře a ona se rozplakala. Mrštil s ní o zeď, pak ji kouzlem vyzvedl a připoutal do okovů čelem ke zdi. Stála na špičkách a třásla se strachy.

„Ááááááááááá" zařvala když jí na záda dopadla rána od biče. Za ní hned další, ale pokaždé jinam. Celé tělo jí pálilo, už ani nepočítala která to je rána. Jakmile zrušil upoutání žena se svalila na zem, omdlela. Tohle bylo na ni moc.

Muž přešel k Elizabeth a vzal ji do náručí. Potom ji položil na postel, ale ne zrovna šetrně, spíše ji tam hodil. Při tom ji ještě probral.

„Tohle bylo jen takové polechtání. Hni se z postele a bude to ještě horší." Odešel a nechal ji tam. Klepala se, nevěděla jak se jí podařilo usnout.

Probudila se až něčími doteky. Snažili se být jemné, ale přesto to hrozně bolelo. Začala se sunout na druhou stranu postele, raději se ani neotočila.

Malá osůbka na ni mluvila, ale jako by neslyšela.

 

O několik kilometrů dál v Londýně

 

Muž celá v černém s hákovitým nosem a vlasy po ramena seděl v jedné malé zapadlé kavárně a byl čím dál víc nervózní. Měla už přes hodinu zpoždění, pokud se něco nestalo, vždy bývala přesná dokonce spíše chodívala dřív. Dnes, ale jako by se po ní slehla zem. Zaplatil kávu a vydal se do jeho rodného domu, kde bydlel jen o prázdninách, jinak učil lektvary v Bradavicích.

Došel domů, ale tam nikdo nebyl a jak mu řekli skřítci, tak prej odešla před dvěma hodinami. Snažil se uklidnit, nikdo přece nevěděl, že má dceru. Třeba je u Frencis, jen zapomněla na čas. Pomyslel si. Snažil se uklidnit a hned se taky vydal k Frencis.

 

„Ne pane Snape. Elizabeth, tu nebyla. Naposledy jsem ji viděla předevčírem. Byla na nic z toho že jí zemřel Kids." Řekla mu Frencis mezi dveřmi.

„Děkuji ti Frencis, kdyby se tu zastavila řekni jí, že ji hledám, ať dojde za mnou do práce. Ano." Ozval se Snape

„Ano pane Snape." Snape se otočil a zmizel. „Jak může mít tak úžasná osoba takového netopejra za otce." Pronesla jen tak pro sebe, ale slyšela ji babička, která byla zvědavá kdo to byl. „Stalo se něco?" „Nevím babi, byl tu Snape a hledal Elizabeth. Byl nějaký hrozně nervózní, snad se nic nestalo." Až to vyslovila nahlas, tak jí došlo, že ho nikdy neviděla tak nervózního až teď. Snape se přemístil ještě na pár míst, ale nikde ji nenašel. Vrátil se do Bradavic a šel rovnou za Brumbále.

 

Zaklepal a po vyzvání vešel.

„Á Severusi, co tě sem přivádí, vždyť jsi si bral na odpoledne volno." Usmál se na něj a vzhlédl od pergamenu, na který právě psal. Když uviděl jeho sinalí obličej, úsměv mu zmizel z obličeje.

Severus mu všechno o své dceři vypověděl a Brumbál mu přislíbil, že pokud se večer doma neobjeví, tak ji začne hledat Fénixův řád.

04.02.2013 19:32:14
Vinka

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (4113 | 35%)
Ne (3792 | 33%)
Postavy z povídek patří Rowllingové, nekladu si na ně žádné peněžní nároky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one