bg02ag.png
Dívka neznámá

Dívka v docela slušném oblečení spěchala vesnicí. Nebyla to normální vesnice. Lidé v ní byli zvláštně oblečení. Všichni měli na sobě hábity.

Dívka utíkala před tlupou mužů v černých pláštích s kápí. Vysílali na ni paprsky různých barev. Pár se do ní vpilo. Dívka jen zaskučela bolestí, ale utíkala dál. Ohlédla se, to však neměla dělat. Ne oni mě nedostanou. Proběhlo jí hlavou a právě do někoho vrazila. Uviděla ženu s přísným výrazem jak se na ni dívá a pak padá k zemi společně s ní. Vedle ní stál muž s bílými dlouhými vlasy a vousy, které mu sahaly až k pasu. Nic víc neviděla. Námaha ji zmohla a ona omdlela.

Ne prosím, dost, já už nemůžu. … NE to neudělám, já nechci … Aaaaaaaaaaaaaaaaaaa

Rázem se probrala. Seděla na posteli, kolem bylo samé bílo. Ne kde to je. Vstala, ale její nohy jí vypověděly službu, svezla se na zem.

Uslyšela kroky, chtěla se schovat, ale nohy jí neposlouchaly. Chytla se za břicho, kde jí rostlo dítě. NE ona ho nedá, to raději zemře.

"PROBOHA, slečno, nesmíte stávat!!!!" skláněla se nad ní postarší žena, měla v obličeji ustaraný výraz. Chtěla se jí dotknout, ale odtáhla se.

"Slečno, nemusíte se mě bát, musíte si lehnout." Dívka jen na ni vystrašeně hleděla. Mírně se od ní odtáhla, ale byla moc slabá. Pomfreyová nic nedbala, chytla dívku pod pažemi a jemně ji vtáhla do postele. I když byla těhotná, byla jako pírko.

"No tak, řekněte mě, jak se jmenujete? Já jsem Popy Pomfreyová, bradavická ošetřovatelka. A vy."

"Já, to máte jedno, musím odejít. Než vás dostanu do problémů." Byla skoro mimo sebe. Celá se chvěla strachy. Dveře se otevřely a do nich vstoupili dva muži a jedna žena s přísným pohledem.

"Jak je jí Popy." Zeptal se bělovlasý muž, kterému vlasy a vousy sahaly až po pas. Měl půlměsíčkové brýle za kterými svítily modré oči s jiskřičkami. Mírně se usmíval, když uviděl dívku. Druhý muž byl mladý, měl černé mastné vlasy a hákovitý nos. Jakmile ho dívka v posteli uviděla vyskočila z ní.

"Já se tam nevrátím, rozumíte nevrátím." Sotva se držela na nohou. Opírala se o stolek a dívala se vystrašeným pohledem.

"Bude to nejlepší, Váš otec nebude nadšený."

"Ne mě je jedno co si myslí, já už to nevydržím, odmítám kohokoli mučit. Vyřiďte mu to." Zhroutila se, chytila se za břicho, které už ji pomalu rostlo a kňučela bolestí. Ne to není pravda, proč musím narazit zrovna na otcova nejlepšího smrtijeda. Začaly jí téct slzy, když se k ní Pomfreyová přiblížila odtáhla se.

"Ne já se nevrátím, ne …" opakovala stále dokola.

"Vrátíte, jinak to nikdo v Bradavicích nepřežije. A to hned."

"Klid Severusi, jistě mi řekneš, kdo tahle mladá dáma je. A přestaneš jí vyhrožovat." Řekl dosti přísně profesor Brumbál.

"Kdo to je, vy neznáte dceru Pána zla? To se divím." Utrousil ledově a propichoval dívku zlým pohledem.

Vina se rozplakala, nechtěla, aby někdo věděl kdo je. Tak měla už dost problémů. NE to je zlý sen. Celá se chvěla, všichni tam stáli jako opaření. Pomfreyová se od ní trochu odtáhla. McGonagallová se na ni dívala dosti překvapeným pohledem, jenom Brumbál se usmíval. Pomfreyová měla vyděšený pohled.

"Já odejdu, jen mě prosím neposílejte k otci. Prosím já se k němu nechci vrátit. PROSÍM" poslední slovo, už skoro křičela v zoufalství. Tiché slzy jí tekly po tvářích.

"Stejně Váš otec už ví že jste tady, dojde si pro Vás a jen ohrozíte ostatní. Pěkně Vás hned k němu odvedu." "Nééééééé." Zhroutila se v bezvědomí.

Pomfreyová se vzpamatovala a rychle ji uložila do postele.

"Severusi, jsi ten největší šmejd jakého jsem poznala." Ozvala se Popy, všichni se na ni podívali. Nikdo ji takhle ještě neslyšel mluvit.

"Nechápete, že tahle dívka je na pokraji zhroucení a ještě těhotná. Není jí víc než 16."

"15." Opravil ji chladně.

"Vy…" chtěla pokračovat, ale Brumbál ji přerušil.

"Popy, prosím, udělej vše co bude v tvých silách. Ty Severusi, ji nikam odvádět nebudeš. Pojď se mnou a Minervo pojď taky. Potom až jí bude líp si s ní promluvím sám, sám Severusi." Řekl výhrůžně.

U Brumbála

Brumbál si sedl za stůl a pokynul oběma, aby se posadili.

Minerva se za celou dobu poprvní ozvala: "Albusi, ta dívka je opravdu dcera ty-víš-koho?" zeptala se.

"Ano Minervo, ale sama jsi viděla, že není jako její otec." Chvíli se odmlčel a pak pokračoval. "Severusi, proč jsi se tak choval. Je to jako by jsi ji nenáviděl."

"Tak to není. Jen on ví, kde se jeho dcera nachází. To že na Vás narazila v Prasinkách a viděli ji ostatní. Můžete počítat s tím že se tu co nevidět objeví Pán zla."

"Rád ho uvidím a promluvím si sním."

Na ošetřovně

Madam Pomfreyová ji mírně zatlačila zpátky do postele. Pořád chtěla vstát a odejít.

"No tak slečno Vino, prosím musíte ležet."

"Ne vy to nechápete, jestli se tu objeví otec tak …, prosím, …"

"Klid, prosím Vinko, nikdo ti tu neublíží."

"Ne on mě znásilnil a otec se na to díval, byl jak zvíře, prosím já musím pryč. Prosím." Rozplakala se, už nemohla dál. Pomfreyová ji objala.

"Kdo tě znásilnil holčičko, prosím svěř se, uleví se ti."

"S-Sna-pe." Vykoktala.

Madam Pomfreyová se od ní mírně odtáhla a podívala se do jejích uplakaných očí.

"Vinuško, to ale…"

"Otec ho ovládal, probudil v něm tu nejniternější touhu a k tomu přidal chování zvířete. Byl to trest za to že jsem odmítla mučit a zabít nějakého muže." Znova propukla v žalostný pláč. Nic jiného ji nenapadlo, než ji obejmout a utěšovat. Vina naráz ztuhla.

Rychle se od ní odtáhla.

"Ne tati, prosím, neubližuj jí. Je jenom zdravotnice. Néééééé." Voldemortovi stačil jeden pohyb rukou a madam Pofreyová odletěla na zeď a zůstala ležet v bezvědomí na zemi.

"NE tati prosím." Škemrala.

"Ještě si to s tebou vyřídím." Vzal ji do náručí a přemístil se s ní zpátky do temného sídla.

Položil ji jemně do její postele a podíval se na ni. Měla ustrašený pohled a nevěděla co může čekat. "Odpust mi tati, prosím, já jsem se hrozně bála, když jsi mučil tu dívku, mohla být stejně stará jako já. Prosím, alespoň kvůli dítěti. Prosím, udělám vše jen mě nenuť mučit a zabíjet, já-já …" rozplakala se snažila to ovládnout, ale nedařilo se jí to.

Věděla, že její otec to považuje za slabost. Prostě se nedokázala ovládnout.

Zvedl hůlku a Vinou projela nelidská bolest. Svíjela se na posteli. Myslela, že to trvá věčnost. Jak bolest přišla tak i odešla. Ležela na posteli, neschopna pohybu a vystrašeně pozorovala otce jak si pohrává s hůlkou.

"Za těch patnáct let jsem tě ničemu nenaučil?" bylo spíše konstatování než otázka. "Trest jsi dostala. Ještě jednou něco takového uděláš tak si piš, že to někdo odnese životem. Někdo hodně tobě blízký." Řekl jízlivě.

"Ne" zaznělo sotva slyšitelně. Pak se propadla do milostného bezvědomí.

Nevěděla jak dlouho byla v bezvědomí. Probudila se a venku byla tma. Vedle její postele spala její skřítka. Jakmile se Vina pohnula na posteli, probudila se.

"Jak je Vám slečno?" zeptala se svým pisklavým hláskem.

"Špatně, Dinky, špatně. Nevíš nestalo se někomu něco v Bradavicích?"

"Pokud vím tak nic, donesu Vám lektvar. Prosím nevstávejte." Odběhla.

Vina se zpátky svezla do polštářů. Zhluboka oddechovala. Bylo jí mizerně, slyšela otevírání dveří ani se nezvedla neměla na to sílu. Postava pomalu došla k ní a podívala se jí do obličeje.

"Jak je Vám slečno Vino?" byl to mrazivý hlas, který znala až moc dobře.

Zaryla se víc do peřin a ustrašeně na něho hleděla. Nevěděla co tam chce.

"Co-co chcete?"

"Je to pravda?"

"Co" nechápala, byla zmatená, unavená a bála se. Její otec nebyl zrovna lidumil. Když dokázal i těhotnou dceru mučit.

"Že to dítě je moje, proč jste nic neřekla?"

"Ano je Vaše pane profesore Snape, nic od Vás nechci a měl byste odejít, kdyby přišel otec tak z toho se zdravou kůží nevyjdete." Dívala se na něj se strachem, nikdy ho takhle neslyšela mluvit. Nebyl až tak odměřený a dokonce ji vzal jemně za ruku.

Snažila se ucuknout, ale na to byla příliš slabá. Dva dny na cestě skoro bez jídla udělají svoje. Mezi tím se vrátila Dinky a donesla potřebné lektvary a jídlo. Když tam uviděla Snapea tak se ve dveřích zarazila. Čekala kohokoli, jen ne jeho. Vždyť tolik ublížil slečně, ona ji měla ráda. Nikdy ji netrestala a chovala se k ní jako k rovné. Částečně ji i vychovala. Možná proto byl tam malý vliv ze strany otce.

"Ehm ehm, omlouvám se, ale slečna musí vypít tyhle lektvary a pak něco snít. Když nás omluvíte pane Snape." Snažila se ho co nejrychleji dostat s pokoje. Ještě teď si pamatovala v jakém byla stavu, když s ním strávila noc. Domlácená, znásilněná, probrečela jí dva dny. Dvakrát se pokusila i zabít, jednou po tom dni a pak když zjistila, že je těhotná.

Byla na konci sil. Její otec ji v ničem nepodpořil ani ji za nic nepochválil.

Snape se na Dinky podíval výrazem, že je synem smrti, ona se ho ovšem nezalekla. Dokázala se kvůli Vině postavit i Voldemortovi.

"Pán by měl odejít, slečna potřebuje klid."

"Nemyslím si." Ucedil ledově.

"Prosím odejděte pane profesore. Chci být sama."

"Ne nenechám tě v tomhle stavu samotnou. Musíš…"

Těžkopádně zvedla ruku a dala mu je na ústa.

"Dinky se o mě postará jako vždy. Nashledanou." Řekla to tónem, který upozorňoval na to, že nestrpí žádné další výmluvy.

Snape odešel. Dinky se jala ošetřování.

V Bradavicích

Brumbál, McGnagallová a Pomfreyová seděli v ředitelně a čekali až se Snape vrátí a řekne jim jak na tom je.

V krbu se rozhořely zelené plameny a z nich vystoupil muž v černém oblečení. Měl ustaraný výraz. Posadil se do křesla a přijal nabízený čaj. Zhluboka se napil a podíval se po ostatních.

"Je na tom špatně. Mučil ji, sice nic není vidět, ale ani se nemůže hnout. Vyhnala mě a řekla že…" hlas se mu zlomil. Hlavu si dal do dlaní. "Jak jsem to mohl udělat, jí, zrovna jí." Mluvil do dlaní, bylo mu na nic. Nevěřil tomu, když mu to řekla Pomfreyová, teď to však měl potvrzené.

"Mohl bys ji odtud dostat aniž by se jí něco stalo?" optal se Brumbál.

Severus zvedl hlavu a poprvé v životě u něho viděli slzu, která mu stekla po tváři.

"Ne, je příliš slabá a dobře ji hlídají. Proč, proč jí to udělal, vždyť je to její otec."

"Severusi, je možné, i kvůli tomu, že mu tolik připomíná Marii." Řekl Brumbál.

"Koho?" zeptal se nechápavě Severus a Minervě vhrkly do očí slzy.

"Jeho ženu, Marii Eleonoru Minervu Elizabeth …"

"Mlč." Zakřičela Minerva až sebou všichni cukli.

"Ne Minervo má to právo vědět."

"Ne první se to musí dozvědět ona."

Pomfreyová až moc dobře věděla o čem se dohadují. Mlčela stejně jako Snape. Snape se podíval po McGonagallové a viděl v jejích očích slzy. McGonagallová vstala a odešla, práskla dveřmi a Brumbál si jenom povzdechl.

Dny ubíhaly, pokud bylo možno Snape nosil zprávy o Vině. Po 14 dnech ji uviděl na chodbě, mířila právě do svého pokoje ze snídaně.

"Slečno smím s Vámi mluvit?" zeptal se svým typickým tónem.

"Nemyslím si."

"Á Severusi, už jsi zde, pojď chci s tebou mluvit."

"Ne prosím tati něco jsi mi slíbil prosím. Nic mu neříkej." Voldemort došel až k ní a vzal ji za bradu.

"Co my tajíš, on to ví že ano."

"Nic jsem mu neřekla." Vina sklopila pohled. Nedokázala se dívat otci do očí nikdy to nedokázala.

"Jemu jsi to neřekla tak komu, jinak to odnese on."

"Nikomu přísahám prosím tati."

04.02.2013 19:33:09
Vinka
Postavy z povídek patří Rowllingové, nekladu si na ně žádné peněžní nároky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one