bg02ag.png

"Tak mi vysvětli proč tě věčně navštěvuje a ptá se jak se máš?" Vina na to nic neřekla. Stála a hleděla do země, uměla před otcem uzavřít mysl, ale vždy poznal když lhala. Vzal hůlku a namířil ji na Vinu, Crucio, ale hůlku strhl a kletba zasáhla Severuse. Věděl že i jen pohled dělá zle jeho dceři.

"Tak komu jsi to řekla. Jinak toho nenechám dokud se nezblázní."

"Ne DOST." Zařvala a svezla se na kolena, hlavu dala do dlaní a plakala.

"Ošetřovatelce." Dostala ze sebe mezi vzlyky. Voldemort k ní přistoupil a zvedl jí hlavu.

"Vidím že umíš být i rozumná. Jdi do svého pokoje, ještě si promluvíme. Musím něco zařídit."

"NE neubližuj jí, jen mě ošetřila prosím." Tahala ho za hábit a nechtěla se ho pustit.

"Okamžitě mě pusť nebo toho budeš litovat." Zasyčel na Vinu.

"Ne nedovolím ti to. Raději mě zabij, stejně mě nesnášíš." Voldemort vytrhl z Vininých rukou hábit a odešel. Vina se doplazila po kolenou ke Snapeovi a dala mu ruku na čelo. Jen ležel a zhluboka dýchal.

"Jste v pořádku. Měl jste mu říct kdo vám to pověděl." Hladila ho po čele. Ten dotyk jako by mu dodával sílu. Vzal její ruku a mírně ji odtáhl.

"Proč? Nechtěl jsem aby vás potrestal, mohl vám ublížit." Vina klečela vedle něj.

"Vypijte to." Podala mu lektvar. Snape k němu mírně přičichl a pak ho vypil na ex. Těžkopádně vstala a vydala se do svého pokoje. Když dosedla do křesla, rozplakala se na plno.

"Co je Vám slečno. Neplačte prosím." Přední stála její skřítka Dinky.

"Dinky já mám strach, otec zase mučil a kvůli mně. Já už to tu nevydržím."

"Máte sbaleno, přenesu vás k vaší babičce."

"Ne Dinky otec by tě zabil." Vina se rozplakala ještě víc. Vůbec si neuvědomovala co jí Dinky říká. Nedocházel jí význam slov.

"Ne slečno, já půjdu s vámi. Ráda zase paní uvidím." Usmála se skřítka.

Vina k ní zvedla svůj uplakaný obličej, když bez zaklepání vstoupil její otec.

"Tak doufám že ti tohle stačilo. Nebo by jsi chtěla ještě další lekci." Vina ustrašeně pozorovala otce jak si sedá naproti ní a pohrává si s hůlkou.

"Děkuji Dinky, můžeš jít." Zašeptala Vina, Dinky se uklonila a zmizela.

"No neumíš odpovědět otci." Zasyčel na ni.

"Umím tati, prosím odpust mi, já jsem se jenom bála. Když ona se ke mně chovala jako maminka. Jediné co si pamatuji jak mě vždy objala a její vůni."

"Řekl jsem ti, že o Marii nechci slyšet ani slovo." Zahřměl až Vina se skrčila v křesle.

"Nechte slečnu na pokoji. Ona se vás bojí, není to paní Marie, která se vám dokázala postavit." Vina jen strachy vyvalila oči na malou skřítku Dinky.

"Ne tati, prosím nech ji." Vrhla se před něj. Voldemort ji odstrčil.

"Myslíte že se vás bojím, nechápu jak se mohla paní nechat od vás zabít od takového mudlovského netvora. Teď slečnu odvedu, už jste ji ublížil dost."

"Dinky ne prosím, prosím. Tati," otočila se na otce "nech ji, ona je trochu nemocná. Prosím teď mezi skřítkama řádí nějaká vyróza."

"Takže to by se neměla přibližovat ani k tobě. Jinak lhát jsi nikdy neuměla a za to ona přijde o život snad to bude pro tebe už dostačující trest." Usmál se ledově.

"Ne tati, prosím Dinky mi neber. Vždyť je jako má matka, kamarádka." Rozplakala se.

"Neplačte slečno, váš otec mi neublíží, jinak jsem přijde vaše babička jakmile se mi něco stane. Neplačte, musíte být silná. Všechno bude dobré. Jestli se u vaší babičky s vámi do zítřejšího poledne neobjevím přijde pro vás."

"Ty jeden zmetku. Sem mi ji tahat nebudeš." Zahřměl.

Dinky na nic nečekala chytla Vinu a přemístila se. Voldemort hleděl na místo kde před chvílí ještě byla jeho dcera. Měl jí rád i když jí to nikdy neřekl.

Šel se schladil na smrtijedech.

"Severusi předstup." Pronesl pán zla do shromáždění.

"Pane," poklekl před ním. "Přejete si." Voldemort ho propaloval pohledem.

"Kde je má dcera." Zasyčel.

"Nevím pane, viděl jsem ji naposledy na chodbě ještě před hodinou."

"Opravdu," pronesl líně a vstal ze svého trůnu, "vyřiď Brumbálovi, jestli se Vincencie nevrátí, každý den bude jedna vesnice vypálena." Chytl ho za klopy a hodil s ním přes síň.

"Teď se mi kliďte s očí, a jestli nenajdete mou dceru tak se mi neukazujte na očích." Všichni se klidili jak nejrychleji mohli.

Dinky se s Vinou objevila ve velmi bohatě zařízeném obývacím pokoji. Vina ani nepostřehla že ji Dinky přemístila, stále plakala a měla schovanou tvář v dlaních.

"Proboha." K oběma přispěchala žena s přísným pohledem. Teď ovšem měla mateřský pohled plný bolesti. Jako když matka vidí své dítě trpět.

Vina když uslyšela nad sebou jiný hlas zvedla uslzenou tvář. Mírně se od ženy odtáhla. Ta se na ni usmívala. Vina ji znala ale odkud.

"Dobrý den paní."

"Dobrý den Dinky, jsem ráda že se ani jedné nic nestalo." Usmála se žena na skřítku.

"Vinuško, já jsem tvá babička. Viděly jsme se už v Bradavicích. Vzpomínáš si?" Vina jen ustrašeně hleděla na ženu a mírně přikývla.

"Vy nemůžete být mojí babičkou, nikdo mimo otce už nežije z mé rodiny, teda…" chytla se za břicho.

"Je ti dobře. Pojď posaď se za chvíli budeš mít připravený pokoj kde si odpočineš, ale ze všeho nejdřív se najíme." Usmála se na ni.

"Vzpomínám si, vás nazývali v Bradavicích Minerva, ale nevím jak dál se jmenujete paní."

"Oficiálně Accidecia, ale používám jméno McGonagallová. Pojď už je oběd přichystaný." Pomohla jí vstát a dovedla do jídelny.

"Paní bude lepší když se vrátím, otec bu…"

"Nechci slyšet ani slovo o tom pitomci." Podívala se na ni přísně. Poprvé slyšela někoho kdo se nebál otce. Šla poslušně do jídelny.

"Vinuško, dva dny tu ještě zůstaneš s Dinky a ostatními skřítky sama, protože musím zpátky do Bradavic. Cokoli budeš potřebovat, stačí když požádáš nějakého skřítka. Jakmile skončí za dva dny školní rok tak tu zůstanu s tebou." Vina jen sklopila pohled a nic neříkala.

"Paní," ozvala se po chvíli "nemohla by tu Dinky zůstat?"

"Jistě, Dinky dnes pojíš s námi, promiň neuvědomila jsem si to, že jsem pro tebe úplně cizí člověk." Zbytek oběda proběhl v naprostém tichu.

"Vinuško, mohla bych vědět v jakém jsi měsíci?"

"V sedmém paní." Vina se jí neodvažovala podívat do očí.

"Vinuško, prosím nevykej mi, klidně mi můžeš říkat Minervo nebo babičko jak chceš." Ozvala se jako by nic Minerva. Vina jen kývla a dál hleděla do prázdného talíře. Ani si nevšimla že McGonagallová vstala a přešla k ní. Když se jí zlehka dotkla tak sebou Vina škubla.

"Pojď ukážu ti tvůj pokoj ať si můžeš odpočinout."

Druhý den napsala otci dopis:

Drahý otče,

prosím nezlob se, jsem v pořádku a co nejdřív se k tobě vrátím. Jinak jsou tu na mě všichni moc hodní. Jen jedno by mě zajímalo. Proč jsi mi nikdy neřekl, že babička žije.

Prosím odpusť mi snad se brzy uvidíme.

S pozdravem

Tvá dcera Vina

Vina si ještě jednou povzdechla a poslala po sově dopis.

Vím dcero že za to nemůžeš,

jen vyřiď tvé zpropadené babce, že tohle už přehnala. Uvidí sama kdo je pán zla.

Otec

Došla odpověď během hodiny. Vina se v křesle rozplakala. Věděla, že tohle ještě moc špatně skončí.

Dny ubíhaly, Vina už po týdnu začala své babičce říkat babi. Vyhovovalo jím to. Jen se Vina bála pořád svého otce, začal se blížit konec srpna. Vina poslední dobou jen posedávala a stěžovala si že je velice unavená.

Bylo odpoledne a se svojí babičkou seděly na verandě. Byla sobota i když McGonagallová vždy odcházela do školy aby připravili nový školní rok soboty a neděle si nechávala volné.

"Babičko mě je nějak divně."

McGonagallová zvedla pohled od šálku a začala si prohlížet svou vnučku.

"Jak divně?"

"Nevím, prostě ááááááá"

"Co je?" vystřelila ze zahradního křesla Minerva

"Mě asi praskla voda auu" dostala první vztah.

"Klid Vinuško, pomůžu ti nahoru a zavolám Popy. Pojď." Podepřela ji a dovedla do pokoje. Popy došla během pár minut. Porod ovšem nebyl tak lehký, trval 16 hodin a nakonec se Vině k velkému překvapení všech narodily dvojčata chlapec a dívka.

"Vinuško jak je ti?" zeptala se jí babička.

"Jsem unavená." Po tom usnula. Probudila se až druhý den a vedle ní v kolíbce ležely děti a houpala je Dinky.

"Dobrý den slečno." Usmála se na ni skřítka. Když se Vina chtěla posadit sykla bolestí.

"Slečna musí ležet a odpočívat."

"Dinky mohla bych dostat trochu napít?" Dinky jí hned donesla vodu a v zápětí došla její babička.

"Jak je ti?"

"Moc dobře ne." Odpověděla své babičce vyprahlými ústy. Babička si k ní sedla a vzala ji za ruku. Smutně se na ni podívala.

"Vím jaké to je, já jsem to měla 2x." usmála se na ni. Vina jí to mírně oplatila, ale když se pohnula sykla bolestí.

"Popy říkala, že pár dní si poležíš. A že nemáš mléko nic se neděje. Málem bych zapomněla, přišel Severus a chtěl by tebe i děti vidět." Vina jen otočila hlavu.

"Babičko já nemůžu, prosím ještě ne. Stejně ho budu muset vídat v Bradavicích."

"Ty se ho ještě bojíš?"

Vina jen mírně kývla, ale do očí se jí neodvážila podívat. Byla smutná z toho, že se nedokáže postarat o své děti.

"Vinuško, do Bradavic budeš zapsána jako Accidecia. Nechci abys měla problémy. Jinak budeš zařazena normálně do koleje, ale budeš mít takový vlastní malý byt. To kvůli dětem, bude tam s tebou Dinky a Doby oba ti pomůžou a já s Albusem samozřejmě taky." Usmála se na ni.

"Co máš s profesorem Brumbálem?" zeptala se s úsměvem. Minerva jí úsměv oplatila.

"To víš, když tvůj dědeček zemřel, dejme tomu, no nějak jsme se dali dohromady."

"Alespoň že jsi s ním šťastná." Vina si zhluboka povzdechla. Byla smutná, ona sama nikdy ještě s nikým nechodila, nikdo jí neukázal co je to opravdová láska. Minerva to na ní poznala a mateřsky ji objala.

"Neboj se taky to poznáš."

Další dva dny ještě musela ležet, ale pak ji už nikdo v posteli neudržel.

Zbýval týden do nového školního roku. Vina s Minervou seděli na verandě a každá houpala v náručí malé dítě. Když se ze vstupní haly ozvala Dinky.

"Pán tu nemá co dělat, okamžitě odejděte. Nikdo o Vás tu nestojí." Minerva i Vina obě se šly podívat kdo to za nevítaného hosta přišel. Ve vstupní hale stál Severus. Vina začala před ním couvat. Minerva naopak podala malou Marii Dinky a ukázala i Vině ať odejdou. Vina velmi ráda poslechla. Jen Dinky střelila po Snapeovi pohledem. Vina došla na terasu a malého Ondřeje uložila do kolíbky, Dinky pak uložila i Marii. Vina se rozplakala.

"Slečno, nesmíte plakat." Snažila se jí Dinky utěšit. Pak Vina ucítila jiné ruce. Vylekala se a když zvedla obličej tak se mírně odtáhla. Za ní stál Snape a její babička je v povzdálí pozorovala.

"Smím si s Vámi promluvit." Zeptal se tichým hlasem. Vina se strachem podívala po McGonagallové. Nebyla schopná odpovědět. Minerva k ní přistoupila.

"Bude lepší, když půjdete do pracovny." Pak se sehnula k Vině a pošeptala jí.

"Kdyby na tebe jen šáhl tak přijdu, je tam poplašné zařízení. Sedni si za stůl." Pak se na ni usmála. Vina jen kývla a odešla do pracovny. Jak jí babička řekla sedla si za stůl a on naproti ní. Dlouho nikdo nic neřekl. Ticho prolomil Snape.

"Chtěl jsem Vás vidět už dřív, ale prý Vám nebylo moc dobře. Jen bych rád občas viděl děti." Mluvil potichu ale bylo vše dost slyšet. Vina jen seděla a dívala se na něj. Snape v jejích očích viděl strach.

"Nechci je dát Vašemu otci. Nechci i když bych měl…"

"Mlčte." Zašeptala na víc se nezmohla. Snape se na ni podíval zvláštním pohledem, takovým ještě se nikdy na ni nedíval. Potom zvedl jedno obočí.

"Omlouvám se, ale je to všechno komplikované a vy jste ten nejlepší smrtijed jakého můj otec má. Prostě se bojím."

"Rozumím, nechci po vás nic jiného jen všechny občas vidět."

04.02.2013 19:20:01
Vinka

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (4113 | 35%)
Ne (3792 | 33%)
Postavy z povídek patří Rowllingové, nekladu si na ně žádné peněžní nároky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one