bg02ag.png

Vina ležela na ošetřovně už 2 týden. Za tu dobu zhubla, nic nejedla ani nepila. McGonagallová, u ní proseděla většinu volného času. Často ji držívala v náručí a chovala ji jako malé dítě.

„Minervo, měla bys sis jít odpočinout. Takhle jí nepomůžeš." Dotkla se ramene McGonagallové Pomfreyová.

„Poppy, ale ona aspoň něco vypije, když jsem tu s ní." Podívala se smutně na ošetřovatelku. Dál však držela spící Vinu za ruku.

„Tak dost Minervo, vím že je to pro Vás obě těžké, i já jsem si dvojčátka oblíbila. Slyšela jsi co jsem ti říkala. Musíš si odpočinout, takhle jí nepomůžeš." Vzala ji konejšivě za rameno. Pomfreyové bylo jasné, že ona tu nic nezmůže. Odešla tedy za ředitelem a obě tam nechala samotné.

 

V ředitelně

„Albusi, máte na mě chvíli čas." Zprvu si ani nevšimla, že tam není sám.

„Ano, co se děje tak důležitého Poppy, nastala snad nějaká změna?" optal, doufajíc v lepší zprávy.

„Právě že ne. A Minerva mi už dělá taky starosti. Brzo se stane závislou na povzbuzujícím lektvaru. Skoro nespí a jídlu taky moc nedává. No i když musím připustit, že jí jen tolik kolik potřebuje, ale…" teď si všimla, že je tam i Snape.

„Mohl bych se taky na něco zeptat?" otázal se svým typickým ledovým hlasem.

„Jistě Severusi, třeba nám můžeš z této situace i pomoct."

„No to sice půjde obtížně, ale pokusím se. Jsou to i mé děti. Proč se Minerva tak zajímá o Vinu, jako by byla její matka a tehdy když jste mluvili o ženě Pána zla. Tak dokonce jí tekly slzy. Co s ní má tedy společného?" zeptal se na rovinu.

„On nic neví?" podíval se Poppy na Brumbála.

„Ne, Minerva si to tak přála a já jsem dodržel její malé tajemství. Myslím, ale že je právě čas, aby se to dozvěděl." Mrkl na Pomfreyou a vyzval ji gestem ruky, aby se posadila.

„Tak jak sis všiml Severusi, Minerva má velice blízký vztah s Vincencií, protože její matka Marie Eleonora Minerva Elizabeth Acideccia-Radlleyová byla její dcera, Vina je její vnučka. Nesměla se k ní přiblížit, zakázal jí to. Tu skřítku, kterou tady zabil, dříve patřila Vininné matce a pak ji zdědila Vinka. Dinky byla zrovna ta, která zabránila přímému Tomovu vlivu." Snape seděl jako opařený. Čekal cokoli, jen ne tohle.

„Chcete mě říct, že Vininy schopnosti, ty které nemá Pán zla zdědila po Minervě?" konečně mu to všechno začalo docházet.

„Ano, v její rodině vždy schopnosti dosáhnou jenom ženský potomek." Vysvětlil mu Brumbál.

Tímto jejich rozhovor částečně skončil. Snape se odebral do svého podzemí.

 

Pomfreyová i s Brumbálem zamířili na ošetřovnu. Našli tam McGonagallovou jak spí. Jemně ji Brumbál zval do náručí a položil ji na vedlejší volnou postel. Pak jí dal ještě letmý polibek. Minerva se jen mírně zavrtěla a trochu se usmála, když se ale podíval na Vinu, tak měla zase svůj neprůhledný pohled zírající do stropu.

Brumbál ji vzal jemně za ruku, i tak sebou mírně cukla. Vyděšeně se na něj podívala, nic ovšem neřekla, jen ji stekla slza po tváři.

„Vinko, pokusíme se dostat tvé děti zpátky, ale ty musíš začít jíst. Musíš být silná."

„To nemá cenu, nedostanete se tam, je to tam začarované samotným Salazarem Zmijozelem." Pronesla potichu. Dávno, už ztratila naději, že někdy děti uvidí. Bylo také poprvé, co po 2 týdnech promluvila. Její hlas byl chraplavý, nepodobal se tomu líbeznému, sladkému hlásku, který mívala. No ale lepší něž nic.

„Ale pokud vím tak smrtijedi se tam dostanou?" optal se stále přátelsky Brumbál. Vina jen přikývla.

„Jen někam." Dodala po chvíli. Dál už nic neříkala a pak usnula. Minerva se probudila až pozdě večer a byla po dlouhé době zase odpočatá. Nevěděla, jak se dostala do postele, ani jak dlouho spala. Vina se na ni dívala, měla zvláštní pohled.

„Copak se stalo Vinuško?" rychle si k ní přisedla. Vrhla se jí do náruče a rozplakala. Poprvé od té doby co byla na ošetřovně. McGonagallová ji držela v náručí a konejšila. Když toto viděla Pomfreyová, která je šla zkontrolovat, tak se potichu vrátila k sobě, aby je nerušila. Byla ráda, že aspoň trochu se Vina začala projevovat.

„Šššš, copak ti kdo řekl?" hladila ji dál po vlasech a dávala jí čas.

„Brumbál chce jít pro děti." Špitla. Po těch slovech si ji McGonagallová mírně od sebe odtáhla. Dívala se na ni. Pak se otočila po zvuku otevírajících dveří. Pomfreyová jim nesla večeři.

„Miláčku, prosím, že něco sníš." Pohladila Vinu její babička po vlasech. Vina jí na to trochu přikývla, ale nadšeně se netvářila. Snědla trochu polévky, ale tu vzápětí vyzvracela. Její žaludek nebyl zvyklí na potravu a tak to i projevoval.

„Omlouvám se." Propukla v pláč. Pomfreyová to bez mrknutí oka vše uklidila a Minerva jí pomohla převléknout se. Byla velmi zesláblá.

„Vinuško, neomlouvej se. To je v pořádku, teď půjdu na chvíli pryč, zvládneš to tu sama?"

„Ano babičko." Sklopila pohled, bylo jí trapně.

 

McGonagallová spěchala do ředitelny, vřítila se tam bez zaklepání.

„Nedovolím ti to. Zapomeň že tam půjdeš." Vychrlila na něj, aniž by se nadechla.

„Minervo, začni dýchat a uklidni se." Ozval se klidně Brumbál

„Já se mám uklidnit, ty ani nemáš ponětí, kde to je a jak se tam dostat." Už přímo křičela.

„A ty to snad víš, Minervo, uklidni se, prozatím jen plánujeme jak z tama dostat děti." Zvýšil i on už hlas.

„Jo vím, a nepustím tě tam, rozumíš. Nepustím." Dosedla ztěžka do křesla a až teď si uvědomila, že tam nejsou sami. Kratiknot a Snape na ni hleděli, takhle ji už dlouho neviděli a Brumbála taky ne. Vždy byly oba klidní, sice věděli, že má strach o tu dívku, ale …

„Na co tak hledíte." Utrhla se na ně McGonagallová.

Z ničeho nic vstala a odešla. Nechala tam tři překvapené tváře, práskla za sebou dveřmi na znamení naštvání a vydala se na ošetřovnu.

 

Na chodbě potkala Pottra, jak se plíží pod neviditelným pláště.

„Kam si myslíte, že jdete pane Pottre?" utrousila naštvaně. Harry sebou cukl, až mu spadl z hlavy plášť.

„Pani profesorko, já … jak to, že jste mě viděla?" byl překvapený.

„Tak kam jdete?" utrhla se na něj naštvaně a nechala jeho otázku nezodpovězenou.

„Chtěl jsem za Vinkou se podívat." Přiznal neochotně.

„Slečna Acideccia teď odpočívá a nesmí být nikým rozrušována." Utrhla se na něj přísně.

„Pani profesorko, je pravda, že je Voldemortova dcera." Zeptal se a čekal další výbuch hněvu. Poslední dobou bývala hodně podrážděná a lehce ji někdo vytočil.

„Bohužel ano." Povzdechla si a v očích se jí objevila úzkost a bolest.

„Mohla by jste ji ode mě pozdravovat a říct jí, že doufám, že se její dvojčátka brzy vrátí. Ona si to totiž nezaslouží." Otočil se a odešel. Nechal tam McGonagallovou překvapeně stát. Nikdy si nemyslela, že právě on si jí oblíbí a když tak po tom co se stalo ve škole, tak dost lidí ji pomlouvali a to zrovna ne pěkně.

 

Uběhlo několik dní od scénu v ředitelně a Vina se pomalu začínala zotavovat. Pomalinku začínala i jíst, Minerva z toho měla velikou radost a dokonce už nebyla ani tak podrážděná. Brumbál se k tomu raději už nevracel. Nikdo totiž přesně nevěděl, jakou moc Minerva McGonagallová má. Nikdo ji pořádně kouzlit nikdy neviděl. Jediné co Brumbál o ní věděl, tak je několikanásobný zvěromák, i když se mění poslední roky jen v kočku.

Rodina Acideccia byla pověstná svou velkou mocí, kterou po staletí už úspěšně tajila, stejně i členy rodiny. Když se někde vyskytoval toho jména, tak většinou vystupoval jen jako průměrný kouzelník. Nikdy nedával najevo své schopnosti.

Tak se chovala i Minerva McGonagallová, byla velmi chytrá ale také tajuplná. Jediné co o ní věděl, bylo že měla dceru, která zemřela. Až když se Vina nastěhovala k ní, tak zjistil, že je to její vnučka.

 

Byl už to 3 týden co Vina byla na ošetřovně a poprvní jí dovolil vstát z postele. Brzo ráno ji s pomocí její babičky přepravily do pokojů Minervy. Odmítala se totiž vrátit do svého pokoje, kde bylo tolik špatných vzpomínek.

Byla velmi slabá, ale také ráda, že už nemusí být na ošetřovně. Odpoledne ji tam navštívil Brumbál a Snape.

„Dobré odpoledne." Pozdravila slušně, chtěla se zvednout z křesla, ale její síla jí to ještě moc rychle nedovolovala.

„Dobré, je klidně seď, potřebujeme si s tebou promluvit, ale neměla by to vědět Minerva."

„Co bych neměla vědět." Ozvala se jim za zády McGonagallová.

„Nic, jen jsme se došli zeptat jak se jí vede." Ozval se Snape.

„Blbá odpověď." Ušklíbla se McGonagallová.

„Jestli chcete vědět, jak to vypadá v části, kde nemají smrtijedi přístup, tak s tím Vinku neotravujte. I tak vám to můžu říct já."

„Babičko?" ozvala se překvapeně Vina.

„Ano zlatíčko?" usmála se na ni.

„Jak to tam můžeš znát, měla jsem tam přístup jenom já a otec. A dokonce i mě nepouštěl všude." Posmutněla. Vzpomněla si, jak ji otec nikdy nepustil do matčiných komnat. Byly zapečetěné. Dokonce ani neměla její fotku, až babička jí několik dala a mnoho jich jí ukázala.

„Nezapomínej, že ze začátku, jsem tam dost často chodívala za Marií." Usmála se a pokynula ostatním, aby se posadili. Mávnutím ruky se objevil na stolku čaj. Snape i Brumbál se po ní překvapeně podívali.

„Stejně se tam nedostanete." Usrkla si McGonagallová čaje.

„Ani ty Severusi. Jedině, kdo má stejnou krev, těch co tam žijí nebo žili. To znamená já nebo tady Vinka, ale tu tam nepustím." Podívala se na oba přísně a dál se už o tom nebavila. Dál si jen nezávazně povídali, Vina za celou dobu nic neřekla.

 

Uběhl celý týden, co trávila v pokojích u babičky. Nechodila na jídlo, nechtěla, nebyla připravená se postavit ještě před celou školu.

Její babička právě odešla na nějakou poradu a Doby jí dělal společnost u jídla. Poprosila ho o to už dávno. Ze začátku mu to bylo nepříjemné, ale časem si zvykl.

„Doby, chybí mi moje děti a Dinky. Doufám, že tam kde je, tak je jí tam dobře."

„Slečno, mě taky. Víte my jsme nebyly jenom přátelé." Mírně sklopil své uši přes oči.

„Doby chceš mi říct, že jste byly milenci nebo dokonce manželé?" pozvedla jedno oboří.

„Ano, znali jsme se už roky, ale nemohli jsme být spolu. Až když jste odešly, tak jsme se mohli vrátit, a Vaše babička nám dovolila i sňatek." Tekly mu po tvářích slzy.

„Omlouvám se Doby, nechtěla jsem otvírat staré rány." Omluvila se mu.

„To je v pořádku slečno, jen že Dinky měla mít malé, když ji Váš otec zabil." Posmutněl, ale už neplakal.

Vina seděla jako opařená, tohle netušila. Začali jí téct slzy, tiše jí stékaly po tvářích.

„Slečno, prosím nevyčítejte si to. Za tohle nemůžete. Vy jste úplně jiná než Váš otec, vy jste ztělesnění dobra a Váš otec je ztělesnění zla. Co se stalo, stalo se, nedá se to vrátit.

 

V ředitelně

„Tak co jste vymysleli." Ozvala se otráveně McGonagallová. V ředitelně byl celý řád.

„Pokud vím Minervo, říkala jsi, že se tam dostane jen ten, kdo patří do rodiny, ne." Usmál se Brumbál.

„Zapomeň, Vinu tam nikdy nepošlu."

„Tu jsem taky neměl na mysli Minervo." Všichni napjatě poslouchali. Věděli jen, že Voldemort unesl své vnoučata. Takže se dosti divili, když okamžitě oba zvedla hlas.

„Ale říkala jsi, že se tam mohl dostat jen ten, kdo má krev toho, kdo tam žije nebo přímo obyvatel." Řekl už tak trochu klidněji Brumbál.

„On si ji ale nevzal. Museli by být spolu zvití." Odpověděla mu Minerva, taky už klidnějším hlasem. Jen oni dva a ještě jedna osoba v místnosti věděla o co se jedná.

„To je přece jedno ne." Odbyl ji Brumbál.

„Ne není, říkám ti že se tam nedostane. Nepatří do rodiny." Podívala se po očku na Snapea. Ten nehnul ani brvou, ale ve vnitř křičel bolestí. Za toho ¾ roku si své děti zamiloval, stejně jako jejich matku, ale ta se ho pořád ještě bála.

Dál jen se dohadovaly jak to provedou. Až někdo v místnosti zakřičel.

„Dost, sklapněte všichni. Nikdo nic nevíte, pro děti půjdu sama." Všichni se podívali na McGonagallovou jako na blázna.

„Na co tak hledíte, myslíte, že to nezvládnu?" ozvala se McGonagallová.

„Minervo, ale právě jsi nám řekla, že se tam dostane jenom člen rodiny." Ozval se pochybovačně Moody.

„Alastrove asi bych ti měla něco ukázat a taky ostatním." Ledově se usmála McGonagallová. V další chvíli bylo z Minervy vidět pouze obličej, vycházelo z ní světlo. Ne ona byla to světlo. Ruce měla jako paprsky světel. Všichni na ni hleděli s otevřenou pusou. Znova se ušklíbla a když si sedala zpátky do křesla, tak byla už zase ve své lidské podobě.

Nikdo se neodvážil ani promluvit, na tož aby se pohnul.

„Jste opravdu k smíchu. Myslíte, že někdo jako já si nechám vzít své pravnoučata, když jsem už přišla o dceru a málem i o vnučku. Ach ano, ta vaše mudlovská naivita." Zakroutila hlavou Minerva. Teď na ni hleděl překvapeně i Brumbál.

Věděl, že je mocná, ale že dokonce z lidí, kteří tu žili dříve, tak to opravdu ne. Minerva se zvedla a mávla rukou. Z ničeho nic všichni na to zapomněli a měli připitomělý výraz.

„Když mě teď omluvíte, musím jít." Nečekala, než ji někdo propustí a odešla k sobě.

 

„Babičko, to jste už skončili?" usmála se smutně Vina.

„Ano, copak se stalo?" když si všimla, že její vnučka plakala.

„Proč jsi mi neřekla, že Dinky a Doby byli svoji a dokonce čekala malé." Zase se jí draly do očí slzy.

„Cože, Doby proč jste mě nic neřekli?" zeptala se překvapeně McGonagallová, která o tom že by měli mít malé, taky nic nevěděla.

„Omlouvám se paní, nechtěli jsme Vás s tím obtěžovat." Řekl ztěžka.

„Měli jste mě s tím obtěžovat, ubrala bych jí práce. Jistě bych Vám přidala na pomoc ještě nějakou skřítku nebo skřítka a zakázala jí uklízet." Podívala se přívětivě se smutkem v očích na Dobyho.

„Děkuji paní, pro mě Vaše pochopení znamená i zlehčení. Bály jsme se, aby jste nás od slečny neposlala pryč. Víte, jestli to smím říct, … moc jsme si slečnu oblíbili." Usmál se mírně na Vinu a poulil dál své oči na profesorku.

 

Dál jen seděli, Minerva nevěděla jak říct vnučce, že půjde pro její děti. Nechtěla jí dával plané naděje, kdyby to nevyšlo.

„Babičko, co tě ještě trápí?" vzala ji za ruku Vina.

„Nic, jen budu muset na jeden den odejít. Zvládneš to tu jenom s Dobym?" usmála se na ni přívětivě.

„Ano, ale proč musíš odejít, musíš něco splnit pro řád?" zeptala se s nadějí v hlase, že by se mohla taky něco dozvědět.

„Ano, je to pro řád, neboj není to nic nebezpečného." Usmála se Minerva. NE nebezpečné to není, jen smrtelně nebezpečné, ale pro tebe a pro dvojčata to udělám. Usmívala se i v duchu. Takhle ji Vina neviděla usmívat už hodně dlouho. Snad od doby než jí otec unesl děti.

Vina se na svou babičku taky usmála. Jen kdybys věděla, holčičko moje. Pomyslela si Minerva, ale na sobě nedala nic znát. Dál si jen tak povídali a pak si dokonce zahrály řachavého Petra.

Nikdo by si jistě neřekl, že Minerva McGonagallová může být taky tou milou společnicí a dokonce hrát i řachavého Petra.

Dobře se u toho bavili. Ani si neuvědomili, že je už večer, kdyby se tu nezjevil Doby s večeří.

 

Pak Minerva zahnala Vinu spát. Ráda odešla, pořád ještě nenabila své plné síly, ale už byla skoro v pořádku. Mléko jí už úplně zmizelo, takže ani netrpěla tvrdnutím a bolestí prsou.

Dala své vnučce pusu na dobrou noc a naposledy se na ni usmála. Počkala, až usne a pak odešla k sobě. Tak holčičko, teď se ukáže, kdo je rodina Acideccia. Vytáhla z tajné zásuvky svůj rodinný plášť s hábitem.

Byl bílé barvy a na obou byl vyšitý jednorožec s fénixem a sluncem. Bylo to vyšité stříbrnou nití na bílém hedvábí.

Své černé vlasy si rozpustila, oblékla si hábit a vlasy si vložila do síťky. Pak si dala plášť a nasadila kápi. Když tohle měla na sobě nikdo jí do obličeje neviděl. Viděli jenom mlhu.

Naposledy si povzdechla a přemístila se do temného sídla.

 

Kráčela temnou chodbou, byla si jistá, že tam na něho nenatrefí, protože ze Severusovi hlavy věděla, že mají schůzku všichni smrtijedi. Tuhle cestou už tolik let nešla, vzpomínala jaké to tu bylo, když žila Marie. Bylo tu světlo, všude květiny. Byl to pravý domov, který dýchal. Tehdy se mohli i Bradavice stydět, byl to opravdový domov. Teď to tu připomínalo kopku, chladnou a neobydlenou. Nechápala, že tak dlouho tu mohla její vnučka vydržet a při tom zůstat pořád tak hodná a milá.

Došla až ke dveřím, které dříve patřívali její dceři. Od Viny věděla, že jsou zapečetěné a nikdo se tam nedostane. Zkusila to, ano bylo zamčené, ale pro ni to nebyl problém. Jedním dotekem se dveře otevřely. Ano tyhle komnaty zůstaly tak jak si je pamatovala, ale nikdo tam mnoho let nebyl. Dokonce i čajová souprava a oblečení tam zůstaly tak jak to bývalo.

Stekla jí po tvářích slza. Ano tehdy ten osudný den, když zachránila tu ženu s dětmi. Voldemort se přestal ovládat a zabil ji. Vinka byla tehdy ještě moc malá, aby si na to mohla pamatovat. Zavřela za sebou a znova je zapečetila.

 

„Jak jsi ji mohl zabít, byla to tvoje žena." Řvala McGonagallová na Voldemorta.

„Neměla to dělat, už toho bylo příliš. Prostě mě praskly nervy." Řval i Voldemort, bylo na něm vidět, že by nejraději zvrátil čas a oživil Marii.

„Kde je Vinka, vezmu si ji k sobě, ty se nedokážeš postarat o dvouleté dítě."

„Na to zapomeňte, je to má dcera a vychovám ji jak nejlépe dovedu." Zuřil, tak to bylo pro něho už moc těžké. Když se z ničeho nic před nimi zablesklo a objevila se tam dvouletá holčička.

„Tata." Natáhla své ručičky ke svému otci. Ten si ji vzal do náručí a odešel, mezi dveřmi se ještě otočil.

„Nechci Vás už tu nikdy vidět. Sem je Vám vstup zakázán, jinak to bude Vaše smrt." Ušklíbl se.

„Tata, babi." Pohlédla smutně malá holčička na svou babičku. Tehdy až do toho osudného dne, ji viděla naposledy. Tedy až do dne, než ji její vnučka srazila v Prasinkách. Pokračovala dál, když uslyšela slabounký pláč.

 

Zamířila do pokoje, kde dříve bydlela její vnučka, alespoň podle popisu.

Když otevřela dveře, uviděla nějakou starou ženu, jak se sklání na dvěma kolíbkami. Pokoj byl ponechán stejně jak ho majitelka zanechala jen místo postele tu byly dvě kolíbky. Když si jí žena všimla, vytáhla hůlku.

„Kdo jste?" zeptala se ledovým hlasem, který mrazil.

„Ta jenž si odnese děti." Odpověděla klidným hřejivým hlasem. Když dvojčata uslyšela její hlas, hned zmlkla.

„To Vám nedovolím." Nepěkně se zašklebila. Chtěla použít nějaké kouzlo, ale Minervě stačil pouhý pohled a žena odletěla na zeď, po které se svezla a zůstala ležet. Byla jen omráčená, ale jak si Minerva všimla, tak stačila spustit alarm. Rvalo jí to uši, snažila se rychle vzít dvojčata a dostat se z části obytné. Tady totiž její moc byla mírně oslabena. Ale jen tím, že se nedokázala přemístit.

 

Mezi tím v Bradavicích

Snape chodil po svém kabinetě a přemýšlel, jak by se dostal za Vinou. Ano chtěl ji zpátky, ale McGonagallová ji k ní nepustí. Z ošetřovny už odešla do soukromých komnat McGonagallové. Už nebude moct ani ji potajmu v noci navštěvovat a držet ji za ruku.

Jen mu je divné, proč se stala tak náhlá změna. Sice věděl od Brumbála, že jí přislíbili vrátit děti, ale nikdo se tam přece nedostane.

McGonagallová tam Vinu nepustí a Brumbál tam zase nepustí McGonagallovou. Dál chodil jako lev v kleci, když ucítil pálení na předloktí a musel se odebrat do Temného sídla a všechny tyhle myšlenky zahnat hluboko do podvědomí.

 

Zpátky v Temném sídle

Bohužel v polovině cesty stanula tváří tvář Voldemortovi.

„Ustup mi z cesty Tome Royvoji Raddley." Řekla vlídným melodickým hlasem.

„Nikdy, tyhle děti patří mě." Utrousil ledově. Za ním se už připravovaly smrtijedi, ale před touto osobou, jako by je zaplavilo neskonalé štěstí. Snape stál hned za Pánem zla a málem se vrhl k dětem, když je uviděl. Jen tak tak se ovládl. Pak ho zalilo pocit velkého štěstí a mírně se na ženu usmál. Ta mu úsměv oplatila a v hlavě se mu ozval hlas. Nemusíte se bát o své děti, Severusi, donesu je jejich matce až nadejde ten pravý čas.

Byly bez starostí. Tohle částečně pociťoval i Voldemort, naposledy to cítil s Marií. Ale tohle bylo jiné.

„Nepatří nikomu, jedině jejich matce, které se navrátí a ty s tím nic neuděláš." Usmála se.

„Myslíš? Avada kedarba." usmál se ledově a poslal na ni kletbu smrti. Minerva jen stála a z ničeho nic jí byl viděn úsměv. Voldemorta to mírně zarazilo, ona se usmívá. NE ta osoba se nebojí smrti, proč teda on ano. Ano usmívala se a tím ho donutila sklonit hůlku. Kletba narazila do země.

Ustoupil ji, byl v transu. Zaplavil ho pocit štěstí, který už tolik let nezažil. I smrtijedi jí ustupovali z cesty. Jakmile se přemístila zpátky do Bradavic, tak pocit štěstí ze všech opadl. Voldemort všechny smrtijedy propustil. Sám pak šel do Mariiných pokojů. Sedl si tam a poprvé v životě mu stekla slza po tváři.

 

Seděl tam dlouho dokud neusnul.

„Nic si nezazlívej, byl to můj osud." Usmál se někdo, komu ležel v klíně.

„Marie?" zeptal se nevěřícně.

„Ano, odpusť naší dceři, získala z nás obou to nejlepší. Dávno ti už odpustila, stejně jako já." Usmála se na něj.

„Jsem mrtvý?" zeptal se na otázku, které ho pálila na jazyku.

„Ne, jen spíš. Ukaž Vince, že ji máš rád. Zahoď svou hořkost. Jinak tě zničí." Usmála se na něj a políbila ho.

V tu ránu se probudil. Cítil se šťastný, ale zároveň hrozně sám.

„Proč to muselo dojít tak daleko. Ach Marie, tolik mi chybíš, i ty Vinuško. Mám tě rád, prosím odpusť mi." Řekl nahlas. Vstal zapečetil za sebou její pokoje a odebral se spát.

 

Několik set kilometrů dál se na posteli zmítala dívka v noční můře. Viděla svého otce a matku, jak k ní natahují ruce, ale ona na ně nedosáhne. Padá dolů, stále rychleji, točí se, točí a pak cítí jen zimu.

Minerva se snažila Vinu zbudit dobrou ¼ hodinu, ale nedařilo se jí to. Děti položila do vyčarované provizorní kolíbky. Její vnučka prožívala noční můru. Konečně se jí podařilo ji probudit, když jí dala chladné prsty na spánky. Vina se s trhnutím probudila. Minerva si ani neuvědomila, že má na sobě ještě rodinný hábit. Vina na ní vytřeštila oči.

„Babičko?" zeptala se nevěřícně. McGonagallová vypadala totiž jako nějaká šlechtična.

„Ano holčičko, byl to jenom sen, všechno je v pořádku a podívej." Ukázala jí rukou na dvojitou kolíbku.

„Ondro, Maruško, jak …" Vrhla se ke svým dětem a neměla slov. Oba vzala za malé ručky. Neprobudili se, spaly dál, cítily přítomnost jejich matky, byly šťastné, stejně tak jako jejich matka i prababička. Když se znova otočila na svou babičku tak strnula.

„Co-co to máš na sobě?" byla z toho mírně vykolejená, z oblečení které viděla na své babičce.

„Co," podívala se na sebe „ach ano, tohle je rodinný hábit i ty ho máš." Usmála se.

„Takže je to pravda. Já pocházím od-od…" nedokázala to vyslovit.

„Ano, pocházíme z kmene, který přinesl kouzla do světa lidí." Objala ji. Vina se jí rozplakala štěstím v náručí. Byla šťastná, měla své děti zpátky a babičku, která ji milovala. Jen jedno jí chybělo. Láska jejího otce.

 

Druhého dne se vydala spolu s babičkou do Velké síně. Zářila štěstím, ještě před snídaní se přestěhovala i s dětmi do svých starých pokojů.

Ve Velké síni nastalo hrobové ticho, když vstoupila. Harry na ni zamával ať jde k nim. Na roztřesených nohou k němu došla a sedla si na uvolněné místo.

„Harry?" mírně se na něho usmála, ale nepodívala se mu do očí.

„Copak se stalo, že záříš jako sluníčko." Usmál se na ni a tím ji dodal odvahu.

„Děti jsou zpátky, víš Harry, promiň, že jsem ti neřekla, kdo je můj otec, ale bála jsem se, že mě odsoudíš." Sklopila pohled a neodvažovala se na něj podívat.

„Víš, ze začátku jsem se na tebe zlobil, ale pak jsem pochopil, že jsi výborná holka." Usmál se na ni.

„Díky, takže jsme pořád přátelé?"

„Samo, ale teď se dejme do jídla. McGonagallová nás propaluje pohledem." Vina se podívala k učitelskému stolu a mírně své babičce pokývala, ta ji to oplatila a věnovala jí svůj jedinečný úsměv.

04.02.2013 19:35:12
Vinka
Postavy z povídek patří Rowllingové, nekladu si na ně žádné peněžní nároky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one