bg02ag.png

 

Dny ubíhali dál a Vina chodila jak bez duše. Párkrát se jí podařilo být se Severusem sama, vždy to nějak Alena zařídila, aby její otec o ničem nevěděl. Věděla že se trápí a také přemluvila muže, aby ji k žádnému doktorovi nevodil, že by se mu nejspíš složila.

Už se blížili skoro,  když se z jednoho pokoje ozval rozzuřený Rojvojův hlas. „Cos že udělal, tys ses úplně zbláznila, nedovolím …" byl však přerušen svou ženou, která se s ním asi nikdy tak moc nehádala jako dneska. „Je mi jedno co se ti líbí, podívej se jak tvoje dcera vypadá, chodí jako mátoha, skoro nejí, usměv který jsem u ní měla ráda už taky zmizel. Je to tu ponuré a Vina vždy přinášela se svým úsměvem sluníčko do těchto temných místností světlo."

Po chodbě šla bledá dívka, když uslyšela křik tak se zastavila a chvěla se po celém těle. Věděla že do ložnice rodičů, nikdo z dětí nesmí bez vyzvání vstoupit. Vlítla tam, až oba se bez dechu otočili na ni. „Dost, přestaňte se hádat kvůli mně. Už to nevydržím, jestli toho nenecháte tak odcházím a je mi jedno kam. Nějak se prokoušu jako obvykle." PRÁSK jak dlouhá tak široká křičící dívka se svezla na malý konferenční stolek, který pod její, i když malou vahou se roztříštil. Oba zkameněle hleděli co se stalo a pak se oba zároveň vzpamatovali a přiskočili k dívce.

„Vino, no tak holčičko co je s tebou." Snažila se ji probrat žena, ale Vina na nic nereagovala. „Aleno, zavolej doktora, já ji odnesu k ní do postele." Řekl divným hlasem jindy obávaný pán zla. Žena s jeho hlasu porozuměla, že má o ni taky strach. Vzal ji do náručí a odnášel pryč. Jako by to bylo pírko.

 

Za hodinu

Oba manželé přecházeli po knihovně a ani jeden nic neříkali, když se jich děti ptali co se stalo, tak je otec vykázal pryč. Pak uslyšely na chodbě spěšné kroky a klepání. Vstoupil starý muž plný vrásek a byl celý udýchaný. Nebyl zvyklý spěchat. „Co je s ní." Vyštěkl muž a vrhl se k němu. „Bude v pořádku, jen teď potřebuje klid a hlavně hodně jíst. Slečna je hodně podvyživená a to neprospívá jí ani dítěti co čeká. Je v šestém týdnu, ale potřeboval bych aby se dostavila k Mungovi, až se trochu zotaví." „Co že, to si děláte legraci." Zařval Voldemort až muž ustoupil o krok zpět. „Přestaň, tím nic nespravíš a jestli budeš na Vinu křičet tak si mě nepřej." Utla ho Alena.

Oba muži se na ni podívali, doktor s výrazem že se o ženu bojí a její muž rozlíceným vražedným pohledem. „Řekla jsem ti Rojvoji, abys toho nechal. Není malé dítě a umí se o sebe postarat, to dokázala, už když jí bylo šest. Takže teď se uklidni nebo tě za ní nepustím. Pane doktore můžete jít se mnou?" Oba muži na ni překvapeně hleděli, ale ani jeden nic neřekl. Ani doktor se nepohnul a zíral na ženu.

„Ach ti muži." Otočila se a odešla a oba tam nechala svému osudu. Opatrně vešla k ní do pokoje. Byla tak krásná a zranitelná. Ach Vinuško, proč si jen nedošla za mnou. No nějak se to vyřeší. Jenom musím Severesuvi říct ať se neukazuje muži na očích. Jo nejlepší bude, když pošlu Thomase. Její myšlenky zarazila bolestný povzdech z lůžka. Přišla k němu a podívala se zblízka na probouzející dívku.

Vylekaně zaostřila své modré oči na ženu, která se nad ní skláněl. „Neboj se všechno je v pořádku. Jak je ti." „Pít" na nic jiného se nezmohla. Žena jí jemně nazvedla hlavu, ale když dívka usykla bolestí, opět ji položila. „Co tě bolí." „Břicho." Zase ta jednoslabičná odpověď. Žena ji pohladila a spěšně odešla pryč s pokoje, pak se vrátila s malým vrásčitým mužem. Ten se nad ni sklonil a odhrnul ji peřinu. Když ji chtěl zvednout košili, s bázní v očích si ji přidržela.

„Nemusíte se bát slečno, jsem lékař a potřebuji jen zjistit co vám je. Vaše paní matka mi řekla, že vás bolí břicho." Místo odpovědi se rozbečela. Doktor se nechápavě obrátil na ženu. „Vinuško, klid. Rojvoj už to ví." „Nééé." Úplně se zhroutila, doktor nechápal proč. „Slečno, prosím, uklidněte se. Tohle Vám může ublížit." Snažil se uklidnit doktor Vinu.

PRÁSK, všichni sebou škubli. Vina ještě víc se zkroutila. Bylo na ní vidět, že má z otce velký strach. „Chci s ní mluvit o samotě." Řekl ledovým bezvýrazným hlasem. Doktor se na něho podíval. „Pane, nezlobte se na mě, ale vaše dcera potřebuje klid a odpočinek." „Mlčte, jen s ní chci mluvit. Nic víc nic míň. A teď zmizte." Doktor zmizel, ale Alena tam zůstala, ani pohled jejího manžela nebrala v potaz.

Přešel k lůžku a podíval se choulící se dívku jak na něj upírá vystrašený pohled. „Tak co mi k tomu řekneš." Nic, jen na něj stále upírala ten vystrašený pohled. „Takže se mám zeptat Severuse? Nebo mi to vysvětlíš jak se to mohlo stát. Když jsi ještě před nedávnem byla pana. Nebo jsi obalamutila i doktora?" „Ne" „Co ne!" přestala mu docházet trpělivost. Alena to na muži poznala. „Rojvoji," vzala ho mírně za paži, „nech ať jí první pomůže doktor. Stěžuje si na bolest v podbřišku. Bojím se o ni." Neznatelně přikývl a odešel.

Lékař spěšně vešel do místnosti a chopil se své povinnosti. Jakmile jen s ní trochu pohnul zaskučela bolestí. První jí dal lektvar na posilněnou pak na uklidnění. Okamžitě usnula. Když prohmatával její břicho, všiml si že je dosti pohublá. Pak mu to došlo. To musí být důvod proč je tak slabá, ale ty bolesti ho trápili. Jemně jí roztáhl nohy a udělal zběžnou gynekologickou prohlídku. Pak se narovnal, přikryl svou pacientku a spěšně přešel k ženě.

Ta celou dobu nervózně pozorovala doktora co s její nevlastní dcerou dělá.

„Paní, nejlepší by bylo, kdybychom ji ihned převezli k Mungovi. Nic Vám nebudu nalhávat. Je dost podvyživená a má k tomu ještě gynekologické problémy." Řekl dost s vážným výrazem doktor ženě. „Jaké?" zeptala se rozklepaným hlasem. „Jeden je že drobně krvácí, to by se dalo lehce napravit, ale musí na menší zákrok." Žena si dala před pusu ruku, aby nevykřikla na hlas. „Vždyť je těhotná." „Právě proto, musíme odstranit tu cistu, proto má bolesti." Řekl jí ještě s větší naléhavostí doktor.

Žena na nic nečekala a vyběhla z pokoje. Doktor se otočil zpátky k dívce. Dal ji ruku na čelo a kontroloval jestli ještě k tomu všemu nedostala teplotu. Naštěstí nedostala. Ve dveřích se znovu objevila Alena. „Můžeme ji převést, ale pod podmínkou, že po zákroku se hned vrátí zpátky. Jinak si pro ni Rojvoj dojde osobně s gardou." Řekla už trochu polekaně. Doktor přikývl.

 

Vina se za pár hodin probrala, ale nepoznávala to tam. Vedle sebe uviděla sedící ženu, jak se na ni usmívá. Pokusila se vstát, ale ještě větší bolest než před tím se jí ozvala na tom samém místě. „Lež, za chvíli ta bolest odezní." Nevlastní matka ji znova zatlačila do peřin. „Kde to jsem, co se stalo?" „Neboj, nepotratila jsi, jen jsi podstoupila menší zákrok." Usmála se na ni maminka. „A co dítě, je v pořádku?" „Neboj, je, ale ty musíš přibrat minimálně 5 kg, jsi moc hubená a to se miminku nelíbí." Zaškaredila se na ležící dívku.

 

Druhý den po probuzení hned ráno ji převezli zase domů. Měla nakázané pořád ležet a hodně jíst. Nejlepší pravidelně 5x denně. Hřálo ji srdíčko, protože večer se za ní u Munga zastavil Severus, a po dlouhé době ji zase držel v náručí, dokud ho jeden lékouzelník nevyhodil z pokoje. Měla tolik otázek, ale nikdo kdo se u ní stavil tak se neměl na její otázky k odpovědi. Otce od včerejška neviděla a netěšila se na jeho výslech. Zrovna ji domácí skřítka donesla oběd, když někdo zaklepal. Bylo jí to divně, že by Minikga něco zapomněla přinést. „Dále" už na tím neuvažoval. Když však spatřila otce málem se soustem polévky zadusila.

Díval se na ni dost nerudně, ale když se před ním skrčila, jen co jí to dovoloval tác na nohou s jídlem. Jeho pohled změkl. Ruce se jí třásli a nejraději by někam utekla. „Dobrý den tati." Pozdravila slušně, nechtěla ho naštvat dřív než bylo třeba. „Dobré Vino, jak je ti." Zeptal se a bylo vidět že se mu ulevilo, když vidí dceru, alespoň že může jíst. Dlouho se na sebe dívali.

 

Severus přecházel po učebně a na všechny se nerudně mračil. Nikomu však neokomentoval lektvar jen se vždy ušklíbl a šel dál. Musel pořád myslet na Vinu. Určitě už je doma. Co když ji temný pán něco udělá. Ví snad že za ní byl. Ach jak si přál ji teď vzít do náruče a starat se. „Lombotome," zahřměl. Chudákovi Nevilovi se podařilo roztavit tak dokonale kotlík, že lektvar přistál na něm.

 

„Už je mi líp tati." Nezmohla se na nic jiného. „Tak co mi řekneš k tvému stavu, že jsi těhotná." Nic mu neřekla a jen sklopila hlavu. Přisedl si k ní a jemně jí prstem zvedl hlavu, aby jí viděl do očí. Nic neříkal dával jí čas. „Vím, že jsem tě zklamal, ale …" po tváři jí sjela slza a ruce se jí nepřirozeně chvěli. „Hmm" zamručel jenom, ale stále nic neříkal. „Já Severuse miluji a on mě. Včera mi přinesl nádhernou kytici růží." Zmlkla a zkousla se do rtu. Tohle neměla říkat.

Nic však neříkal jen zvedl jedno obočí a zadíval se na svoji dceru. Na které bylo vidět, že by si nejraději ukousla jazyk. „A" zeptal se. Nechápavě na něho hleděla. „A, a co." Byla vyděšená. „Už tě požádal o ruku. Nechci, aby to byl fracek bez otce." Ukázal prstem na břicho. „My jsme o tom nemluvili, my jsme vlastně nemluvili mimo pozdravů." Začal se červenat.

„Takže ti nebude vadit, když ho sem pozvu a promluvím si s ním, co zamýšlí do budoucna." Nešťastně zakroutila hlavou a po tvářích ji ztekly další slzy. „Nemusíš se bát, bude to bez hůlky." Usmál se na svou dceru a vydal se k odchodu. U dveří se ještě zarazil a otočil se na svou dceru. „Musíš jíst." „Děkuji a tati, kdy má přijít, kdy ho chceš pozvat?" Jen se usmál a odešel.

 

Lektvary z pátým ročníkem skončila a Severus si oddechl. Vydal se do jídelny na oběd a myslel, že už bude mít pokoj, když má odpoledne volno. Ale to se zmýlil. Jen se pustil do jídla, vnesl se do síně černý výr, který přistál před ním. Jen ztěžka polknul. Toho výra znal až moc dobře. Postřehl hned tři pohledy. Všichni sourozenci Radleyovi se po něm podívali. Tvář si zachovával ovšem chladnou.

Odvázal výrovy dopis a ten odletěl, aniž by čekal na odpověď. Rozbalil dopis a četl.

 

Drahý Severusi,

 

Už nad tím se ušklíbl a rostl v něm divný pocit. Tohle se mu vůbec nelíbilo.

 

Odpoledne se u mě zastav, potřebuji s tebou o něčem mluvit. Jestli tohle odmítneš poneseš následky.

Lord Voldemort

 

Severus odložil dopis, který se hned zňal. Trochu ho to překvapilo. Pochytil Brumbálův pohled a naznačil mu, že po obědě s ním musí mluvit.

 

„Tak copak ti chce, Severusi." Severus už notnou dobu přecházel neklidně po místnosti. „Bojím se o Vinu." Řekl sotva slyšitelně. „Ten dopis byl od Temného pána mám se tam ukázat co nejdřív, potřebuji s tebou o něčem mluvit." Citoval část dopisu. „Víš o čem?" zeptal se klidně Brumbál. „NE" vyštěknul Severus. „Uklidni se, třeba to nebude tak zlé. A co Vina, jak je na tom." Severus se v tu ránu zarazil. „Je v pořádku, jen byla na nějakém zákroku a, …a" zlomil se mu hlas. Brumbálovi se vytratil klid z tváře. Severus sám tomu ještě nemohl uvěřit.

„Je s ní snad něco?" vylekal se. „Ne jen je těhotná a Temný pán to ví. Takže mě při nejbližší příležitosti zabije." Dořekl zvláštním tónem v hlase. Brumbálovi chvíli trvalo, než zpracoval co právě slyšel. „Co." Vyjel na Severuse s dosti nepředstíraným vztekem. „To jste si nemohli dát větší pozor." Severus ztuhl v křesle, takovou reakci nečekal. Ani ho tak ještě nikdy neviděl. Byl to míšený ztek s obavami. „Oba jsme pili lektvary, ale na ni to špatně působilo a asi jsem jednou zapomněl." Přiznal se.

………[1]

Dlouho si Brumbál měřil Severuse svým pohledem a pak už stejným klidným hlasem pronesl: „Je na čase, abys šel, hned jak se vrátíš tak mi podáš informaci jak se Vina cítí a jestli je v pořádku. Klidně i kdyby to mělo být ve tři ráno. Rozuměl jsi?" „Ano" vstal a odešel.

 

Vina neklidně se převalovala na posteli a už se bála jen té chvíle, kdy se dveře otevřou a někdo jí řekne, že je Severus zraněný nebo dokonce mrtvý. Nejraději by vstala a šla za otcem, ale až moc dobře si uvědomovala že ji stejně nohy neunesou.

Dveře se otevřely a Vina se ztěžka opřela na lokty, aby viděla kdo to přišel. Na tváři se jí rozhostil veliký úsměv. Severus k ní rychle přispěchal a dal jí velikou jemnou pusu. Hodiny na zdi právě odbyli 15:00 a chvíli za Severusem se otevřeli dveře a skřítka přinesla svačinu. Severus si ji od ní vzal. „Tak jak je ti?" zeptal se. Vina si ho dlouho prohlížela jestli není někdo zraněný. „Dobře, jen jsem měla o tebe strach." „A proč prosimtě?" zeptal se z mírným úsměvem, ale předem věděl odpověď.

Podívala se mu zhluboka do očí: „Protože s tebou chtěl mluvit taťka, proto." „No víš, musím ti říct, že Brumbál a tvůj otec jsou hrozně podobní." „Co, jak to myslíš." Ještě víc se na ni usmál a jemně ji znova políbil. „Když mi došel dopis že mám dnes dojít, že se mnou chce tvůj otec mluvit, Brumbál to samozřejmě zajímalo. Tak mi nějak ujelo, že jsi těhotná a on o tom ví. Vyjel na mě tak, jak jsem ho ještě nikdy neviděl. Pak se mě ptal jestli neznám ochranu. A tak jsem mu to vysvětlil. No a po pravdě tvůj otec udělal skoro se stejnými slovy to samé. Dali mi oba pěkné kázání. Jo a prej se musíme co nejdřív vzít jinak si mě tvůj otec i strýc podá." Řekl s úsměvem.

„Severusi, tohle není legrace." Vina to nebrala tak jako Severus, je pravda že svého strýce viděla jednou v životě. „Myslím že by jsme toho měli nechat, musíš se najíst." „Ne, další jídlo, já už nechci." „Víš co říkal doktor, je to jenom hruška." Jenže Vina nikdy moc nejedla a takové kvantum jídla jí opravdu dělalo potíže. Severusovi trvalo hodinu než do Viny nacpal skoro celou hrušku.

Pak si dlouho povídali. Držel ji v náručí a byl rád jak to všechno dopadlo. Zachvíli se od ní ozýval pravidelný dech, usnula mu v náručí. Nechtěl se hýbat, aby ji nezbudil. Pak někdo jemně zaklepal na dveře. Vstoupila vysoká hubená postava staršího muže. Severus mu ukázal ať je potichu, že Vina spí. Došel k nim a podíval se na svou dceru. Byl rád, že je šťastná. Vypadala tak křehce a zranitelně.

„Jak jí je." „Už líp, jen mi dalo pěknou fušku než snědla hrušku." Usmál se šeptem Severus. Její otec to moc jako legraci nebral a trochu se zamračil. Vina se trochu pohnula a něco zamumlala. Neprobudila se a spala dál. „Zůstaneš tu na večeři?" zeptal se z nenadání Voldemort. Severus se překvapeně na něho podíval. „Nechci obtěžovat, měl bych se vrátit. Jen ji nechci zbudit." „Takže zůstaneš." Rozhodl za něj.

„Velmi rád, děkuji Vám pane." Mírně se uklonil, ale jen tak aby nezbudil Vinu. „Bude za hodinu, pošlu vám oběma sem. Alespoň dohlédneš na to, aby jedla." Otočil se a odešel. Severus si oddychl. Tohle se mu přestávalo líbit, takového ho neznal. Věděl, že pro něho je rodina vše, hlavně Vina. Párkrát viděl dokonce jeho první ženu, ale to netušil že je to ona.

Severus tam zůstal až do rána a těsně před snídaní se vrátil do Bradavic. Nemusel spěchat, byla sobota, ale také se mělo odehrávat utkání ve famfrfálu. Moc se mu tam nechtělo, ale musel byl ředitelem Zmijozelu, který právě soutěžil. Všiml si Brumbála ve Velké síni a vydal se tam. Už sice jedl, ale kafé si dat ještě může.

Ještě před zápasem vylíčil Brumbálovi, jak je na tom Vina a bylo na něm vidět jak se mu ulevilo.

 

Vina byla celý den jak vyměněná, sice pořád hodně slabá, ale celý den zářila jako sluníčko. Severus jí slíbil, že se po večeři ještě zastaví. To sice nikomu neřekla, ale byla šťastná. Po obědě za ní došel Thomas. „Tak co sestřičko, záříš jako sluníčko. Tak noc nebyla jen tak, copak jste dělali." Vyzvídal. „Nech toho, nic nebylo jestli tě zajímá tohle." „Jen se nech, záříš jako sluníčko. Tak mi řekni, je alespoň dobrý." Mrkl na ni. „Nech si toho," odpověděla mu s úsměvem, „ty taky myslíš jenom na to jedno." Usmála se.

„Kdy bude svatba?" zeptal se se šibalským úsměvem. „To si ještě počkáš, zrovna do tohoto se ani jeden z nás nehrneme. Chceme počkat až se to malé narodí." „No, tak to se našim líbit nebude." Řekl už vážněji. „Jo to vím." Povzdechla si. Chvíli se zadívala na ruce, věděla o čem Severus s otcem mluvil, ale přesto se domluvili, že se vezmou až se malé narodí.

„Je to něco, nechci abys byla smutná, to ti vůbec nesluší. Jo a další drby. Ten tvůj kamarádíček jak že se jmenuje.…" „Pelimanix" doplnila ho. „Jo tak ten má techtle mechtle s Petůnují." Řekl šibalsky a mrkl na Vinu. „Jak to víš, on tu byl." „Noo" protáhl. „Ne, ale když jsem byl s otcem na Obrtlé, tak je otec načapal jak se líbají." „Jo tak to na Pelimanixe sedí a co on na to." „Důkladně si ho prohlédnul a na Petúnii zařval ať jde okamžitě domů a že ji mám doprovodit. Víc nevím." „A neublížil mu?" „Nevím, otec je jen dost naštvaný a s Petúnií se pohádal." „Nemyslím Pelimanixe, myslím otce, jestli mu Pelimanix neublížil."

Thomas na ni vytřeštil oči. „Co tím chceš říct?" „Noo … ty asi nevíš z jakého je rodu, že ne. A co na Petúnii otec křičel?" „Že se nebude líbat s každým cucákem, kterého potká a už vůbec na veřejnosti. Co tím chceš říct." „Jo takže ani taťka neví z jakého je rodu. Nemohl bys ho sem poslat? Prosím. Dřív než udělá nějakou blbost a něco se mu stane." „Proč, co je Pelixix zač." Vina se usmála jak vyslovil jeho jméno, dobře ho znala a věděla že by ho Pelimanix za to přetrhl.

„Za první je to Pelimanix a před ním nekomol jméno nemá to rád. Za druhé je to démon a mohl by otci ublížit a to nechci. Určitě si myslí, že je to jen nějaký kouzelníček z nečistého rodu." „Ty tedy chceš, abych šel teďka otci na oči, tak to pro mě už si nachystej hrob." „Ale prosím tě to tak hrozné nebude." „To se ti řekne, když na jediné na koho nebude řvát si ty a mamka." „Tak jdi za mamku ať ho sem pošle." Usmála se ještě jednou a Thomasovi bylo jasné, že bude muset jít.

 

Otec za ¼ hodinky došel s dost nabroušeným výrazem až se Vina tomu musela usmát. „Dobrý den tati, slyšela jsem o té eskapádě s Petúnií a Pelimanixem." „Jestli chceš se hádat tak na to zapomeň." Štěkl na ni. Snažila se posadit, ale jediného čeho dosáhla, že ji zase rozbolavělo břicho tak toho „Sssss" nechala. „Tati, počkej, nechci tě dráždit, jen znám Pelimanixe jaký je a chci se tě zeptat jestli ti neublížil." Voldemort se zarazil a překvapeně na ni hleděl.

„Co tím chceš říct?" řekl už klidně. „Pomohl bys mi, se posadit?" jen kývl a dál se na ni díval z překvapením. Pokynula mu ať se posadí. „Víš tati, Pelimanix byl můj spolužák ve škole, ale to víš, ale nevíš z jakého je rodu, že ne?" Nečekala na jeho odpověď a pokračovala. „On je z rodu Mardoka, pána podsvětí a všeho zla. Jeho otec pokud se nepletu tak před dvěma měsíci umřel. A Petúnii jsem s ním seznámila já. Tohle ti říkám, proto, abys sis nemyslel že je z nečistého rodu. Je to démon."

„To máte domluvené s Petúnií, abyste mě přesvědčili k …" uslyšel zaklepání a pak vešla Petúnie se zarudlýma očima a zkoprněla ve dveřích. „Ne nemáme to spolu domluvené a vím to od Thomase, Petúnie, klidně pojď dál. Taťka právě souhlasil s tím, že se můžeš dál s Pelimanixem scházet." Oba se na ni překvapeně podívali. „Nic takového jsem neslíbil a nechceš aby se něco stalo Severusovi, že ne." „Nevydírej tati, na mě to neplatí." Vině se v ruce objevil ohnivá koule.

Otec se usmál, „takže jsi začala kouzlit. Fajn, to jsem chtěl." Zamnul si ruce a odešel.

Vina jen zatnula ruce v pěst a pak hodila po zavírajících dveřích sklenici, která jí stála na stolku. „Do prdele" ulevila si. Petúnie stála nehnutě kousek od dveří a vyděšeně se dívala na Vinu a na dveře. „Pet jsi v pořádku." Jen kývla hlavou a došla až k Vině. „Slyšela jsi jestli se nemýlím." „Ano, ale neboj, taťka na něho změnil názor." Petúnie na Vinu vytřeštila oči. „Jak-jak se ti to povedlo?" přisedla si ke své sestře, věděla, že teďka bruslila po hodně tenkém ledě, ale byla jí za to vděčná.

„Jen jsem mu řekla, kdo ve skutečnosti je Pelimanix. Jo už jsi byla u něho doma, nebo tě protáhl jenom Obrtlou?" zeptala se s úsměvem Vina. „Jo, jen," zhluboka si povzdychla „stejně nevím kde bydlí, ani jak se s ním spojit." Dořekla smutně a zadívala se na své ruce.

„Pelimanixi, jsi tu žádanou osobou." Pronesla Vina hodně nahlas. Petúnie sebou trhla. A zahleděla se překvapeně na Vinu. Vedle postele splanul oheň který zachvíli ustal a stál tam Pelimanix. „Co si žádá tvé srdce." Odpověděl s úsměvem a políbil Vinu na tvář. „Ahoj" pozdravila ho Vina. „Mé srdce nic, ale tady je jiné srdce, které si tě žádalo." Pelimanix se otočil a spatřil vyděšenou Petúnii. Vzal ji do náručí a dlouze ji políbil. „Ehm, ehm nechci vás rušit, ale nezapomněl jsi náhodou na něco." Zeptala se ho Vina „A na copak sestřičko." Už ve škole se tak nazývali, byli jako sourozenci, kteří vždy vymýšleli kraviny.

Petúnie se nechápavě na oba dívala. Vina stále v polosedě pozorovala se šibalským výrazem Pelimanixe. „Tak o co jde." Zeptal se jí už dosti netrpělivě. „Já ti dám, jen počkej až se vyškrábu z postele, ‚Tak o co jde' nic ti nedochází na mysl, nic tě nenapadá bratříčku" už neměla tu vlídnou tvář, ale bylo poznat že se zlobí. „Nejraději bych ti dala pár facek Pelimanixi. Ale vím že teď se z toho tak lehce nevyvlíkneš, jo a otec ví kdo si." Pelimanix na Vinu zavrčel a už taky neměl tak dobrou náladu.

„Co se děje?" zeptala se úplně zmatená Petúnie. „Pet, tady jistá slečna už mě začíná srat, jak se plete do věcí po čem jí nic není." „Jo tak já se pletu do věcí po čem mi nic není, jo, tak se podívej na Pet, alespoň jí si to mohl říct. Nechápe proč otec naráz takhle otočil." Švihla po něm ohnivou kouli, ale to neměla dělat. Prudce se pohla a zaúpěla bolestí. Oba hned byli u ní a opatrně ji položili.

„Neměla by jsi se unavovat. Pety to řeknu klidně hned, ale ty teď vypiješ tohle." Dal jí jakousi lahvičku k ústům. „Na to zapomeň, že budu pít něco, co jsi ty dělal. Vím jaký jsi v lektvarech." „Přestaň je to pouze čistá sluneční energie." Ale i tak si od něho to nevzala.

 

Chvíli se tak dohadovali dokud nedošel Severus. Když viděl tu scénu jak se Pelimanix s Vinou hádají tak přešel k Petúnii, aby se dověděl co se tu děje. Protože oba byli červení steky. „Co se tu děje, copak neví, že by měla být v klidu." „Ví, jen si myslím že zachvíli bude schopná stát a porvat se s ním jako minule." „Co!!" vyjekl Severus. „Dooost, nechte toho oba." Zařval jak na lesy, stejně jako když chce přehlušit řev ve Velké síni. Oba zmlkli a podívali se na Severuse. „Copak jste se oba zbláznili, Pelimanixi myslel jsem že Vinu bereš jako svou sestru a nedovolil bys jí ublížit." Severus byl ztekly a měl proč.

Pelimanixovi došlo, co tím Severus myslí a spolu s Pet se přemístil bez pozdravu pryč. Severus se přihnal jak velká voda k Vině a hned ji prohlížel, když si všiml tmavé skleničky na stolku. Chtěl se podívat, ale Vina mu v tom zabránila a vyžádala si po něm polibek. „Ahoj miláčku." „Ahoj, jak je ti. Mohla bys mi říct, proč jste na sebe tak řvali. Víš že máš být v klidu." Kývla hlavou a znova ho políbila. „Vím jen mě ten namistrovaný pitomec naštval. A ještě do mě chtěl vpravit světlo. Blbec, jako bych umírala." Odfrkla si.

Severus se nad tím trochu pozastavil, ale nekomentoval to. Věděl, že je výborná na lektvary. Vzal ji mírně do náručí, ona se mu tam schoulila a po chvíli usnula vyčerpáním.

 

Brumbál chodil po své kruhové pracovně, přemýšlel nad stavem své neteře. Tenhle stav znal, věděl že 14 dní bude muset počkat, to je to kritické období, které zažil u své sestry, ale ta to brala na lehkou váhu a pak ji stálo život. Věděl od své náhradní matky, že existuje jeden lektvar, jenže Severus tu není, opět se nenápadně vypařil. Ani nemusel moc přemýšlet, aby zjistil kam šel. Zamilovanost s něho čišela, jen kdyby mohl vidět Vinu, třeba jí mohl pomoct, aby se z toho dřív dostala.

Když ji uviděl, myslel si že vidí ducha své sestry Marie. Ach jo, podle toho co říkal Severus Tom ji zbožňuje. Rozhodl se. Posadil se za stůl a před sebe vytáhl kus čistého pergamenu.

 

 

Drahý Tome,

vím že se my dva moc nemusíme, ale potřeboval bych vidět svou neteř Vinu. Možná bych jí mohl pomoct. Jestli s tím souhlasíš, pošli zpátky po Fawexovi odpověď. Zítra ráno bych se zastavil a osobně ti všechno vysvětlil.

Je tu možnost, že by se Vině mohlo ulevit okamžitě a ještě by jsme se vyhnuli strachu z toho, že by se mohlo stát to samé co s Marií. Prosím pořádně si to rozmysli. Na Vině mi záleží stejně moc jako tobě.

S pozdravem

Albus Brumbál

 

 

Ještě párkrát přečetl dopis a pak požádal Fawexe jestli by to nemohl doručit. Rozhodl se, že než se Fawex vrátí, zajde si do kuchyně pro čokoládu. Jakmile se vrátil, Fawex už tam seděl s pergamenem v zobáku. Vzal si ho od něj a pohladil ho. Mírně zacvrlikal a podíval se do Brumbálových očí jako by mu chtěl nahlédnout do duše. Postavil hrnek na svůj vyleštěný stůl a rozbalil pergamen.

 

 

Brumbále,

sice nevím co máte v úmyslu, ale jak jste podotkl. Svou dceru mám nejraději, stejně jako ostatní děti. O tom se však bavit nechci. Na co čekat do rána. Víte jak funguje přenášedlo. Jestli souhlasíte tenhle dopis je zároveň přenášedlo.

Lord Voldemort

 

 

Tom mě vždycky překvapí. Napočítal do tří a už byl ve velké hale, kde před ním stálo velký černý trůn a něm neseděl nikdo jiný než samotný Lord Voldemort. S dosti nerudným výrazem. „Tak jak jí můžete vy pomoct." „Dobrý večer Tome." Nenechal se vyvést z míry. I když nenápadně měl položenou ruku na hůlce. „Tak co s ní tedy uděláte. Protože si nejsem jistý, že víte něco víc než já." Zahřměl

„Ale ano vím. Když má nevlastní matka zemřela, zanechala mi svůj deník. No spíše takovou malou příručku. Bohužel v té době byla už Marie mrtvá. Teď bych chtěl alespoň své neteři pomoct. Můžu ji tedy vidět." Voldemort ho rentgenoval svým zrakem. Pak vstal a pokynul mu, aby šel za ním.

Vystoupili o dvě patra víš, kde se setkali s Alenou. Alena ztuhla a dokonce s vytřeštěnýma očima hleděla na ty dva. Nezmohla se ani na odpověď. „Dobrý večer Aleno." Oslovil ji Brumbál a políbil ruku, pak se trochu zpamatovala a zeptala se co tady dělá. S dosti překvapeným výrazem. „Došel jsem se podívat na svou neteř." „Neteř?" nechápala až po chvíli jí to došlo. Rozloučila se s oběma a odešla.

Oba vešli potichu do pokoje. Když je Severus uviděl otevřel pusu, ale nezmohl se na slovo. Vina mu spala v náručí a on ji hladil po vlasech. Brumbál aniž by na něco čekal, přešel k nim a zohnul se nad spící dívku. Odkryl ji a ona jen něco zamumlala, ale spala dál. Prohmatal jí břicho a když se dostal k podříšku tak dívka se probudila se sténáním. Vyjeveně a překvapeně hleděla na Brumbála, ale ani nezmohla se na slovo. „Řekni mi kde tě to bolí." Znova ji prohmatával podbřišek. Až narazil na citlivé místo, vyjekla bolestí.

„Severus mi říkal, že jsi byla na menším zákroku, ale podle bolesti soudím, že ti to moc nepomohlo." Usmál se na ni. „Říkali, že ta bolest odezní sama. Že mám ležet a hlavně hodně jíst." Při tom se ušklíbla, že jí to vadí. Brumbál se na ni ještě víc usmál. „Jako tvá matka. Ach nepodobáš se jí jen vzhledově, ale i povahově. Mohli byste nás nechat o samotě?" otočil se na Voldemorta Brumbál. Ten se k odchodu nechystal.

„Tome, mohl bys nás tu nechat o samotě, jestli mě nevěříš tak si vezmi moji hůlku!" Voldemort se otočil a odešel. Osaměli. „Jak dlouho?" zeptal se znenadání Brumbál. „CO jak dlouho." „Jak dlouho jsi těhotná?" zeptal se s úsměvem.

Vina si ho dlouho prohlížela a zkoumala jeho usměvavou tvář. Viděla ho podruhé v životě a hned na ni šahal tohle nedovolila ani Severusovi. „Osmý týden." Řekla sotva slyšitelným hlasem. „Neboj se všechno bude v pořádku. Jen si teď odpočiň, zítra dojdu a přinesu ti něco na bolest." Pohladil ji po tváři a dal pusu na čelo. Pak ji ještě pořádně přikryl a odešel. Vina byla ze všeho zmatená, jak se sem dostal. Vždyť ho otec nesnáší.

Tohle jí vrtalo hlavou hodně dlouho. Dokud se jí nepodařilo usnout.

 

Před dveřmi se setkal Brumbál se Severusem. „Jak je jí." Vypálil otázku kterou si celou dobu říkal. „Neboj se všechno bude v pořádku, jak se odtud dá dostat?" Severus ho evidentně moc neposlouchal. Brumbál ho jemně chytl za rameno a zatřásl s ním. „Severusi, poslouchal si, zřejmě ne. Jak se odsud můžu dostat." „Co, ano, mám vás zavést …" „Veďmě."

 

Druhý den se Brumbál vrátil a našel Severuse s Vinou jak ještě spí. Jemně došel k nim a probudil Vinu, Severuse nechal spát. „Vinuško, jak je ti?" zeptal se šeptem. „Stejně." Viděla Severuse jak spí v křesle. Bylo na něm vidět, že je hodně unavený. „Vypij tohle, upozorňuji, že to vyvolá křeče a bolest." Jen kývla nevěděla, proč tomu muži důvěřuje. V jeho očích byla taková radost, ale také i velká starost.

Jen pár vteřin po vypití neznámé bez příchuti jakési směsi. Se vzepjala v pase a z očí začali téct slzy. Pak, už to nevydržela a vypustila z pusy slabý výkřik, který ovšem stačil na probuzení Severuse. Severus, když ji uviděl tak se k ní vrhnul, ale Brumbál ho zastavil. „Musíme počkat, a nikdo se jí nesmí dotknout. Mohly bysme jí ublížit." Držel ho, ale ani jemu nebylo moc dobře, když ji vyděl se zmítat v křečích. Ale co o tom lektvaru věděl bylo mu jasné, že když by se ji někdo snažil utišit tak by ji mohl zabít.

Po několika minutách, které oběma připadali jako věčnost se uklidnila. Ještě pořád měla zatnuté ruce i zuby, ale už se nezmítala. „Musíme ještě počkat." Zašeptal s bolestí v hlase Brumbál. Pomalu Severuse pustil a pokynul mu ke dveřím. „Dones mi horkou vodu, šátek a přiveď Alenu. Voldemorta sem nepouštěj. Když se bude ptát řekni mu, že jsem tě z tadyma vyhodil. Nic mu o Vině neříkej." Severus jen s bolestí v očích přikývnul a odešel.

Brumbál se sklonil nad svou neteř. „Jak je ti?" „Už dobře," řekla udýchaným hlasem. „Kdyby tě někdo to bolelo, tak mi to musíš říct, ano." Na to mu bylo odpovědí jen slabé kývnutí. Opatrně ji prohmatával břicho i podbřišek. Nic, neřekla ani slovo. Pak se na ni ještě jednou podíval. „Opravdu tě to nikde nebolí. Ptám se proto, protože se ještě používá kouzlo, jen lektvar nestačí. Tohle je jen první fáze. Už ho ovšem nikdy nedostaneš." „Bylo to jako kdyby mě někdo mučil tisíckrát silnějším způsobem cruciátu. Tam jako minule, ale už to nebylo tak moc." „Dobře. Teď udělám dokončení a pak tě už nebudu trápit."

Smutně se na něj podívala. Udělal kouzlo a pak ji pořádně přikryl. Jen co se postavil někdo zaklepal. Vpustil oba dál. Severus ihned spěchal k Vině. „Dobrý den paní Aleno, potřebuji, aby jste se o ní postarala. Veškerá bolest je pryč a i ona bude silná, jen jí už nepodávejte ty lektvary. To by jí teď ublížilo. Jestli teď dostane horečku, s čím počínám udělejte jí zábal a nesmí s ní nikdo hýbat." „Ano pane profesore." „Za týden se za ní dojdu podívat. Kdyby se její stav nelepšil do 4 dnů, dejte jí do pití 4 kapky. Musí jíst jenom lehká jídla, jinak bude zvracet. Těšilo mě madam, bude lepší když odejdu, tady zrovna nejsem vítaný host." „Děkuji pane profesore a nashledanou."



[1] Skoro celý rozhovor, zbytek si domyslete

04.02.2013 19:39:32
Vinka
Postavy z povídek patří Rowllingové, nekladu si na ně žádné peněžní nároky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one