bg02ag.png

Celý den jinak opravdu probíhal v pohodě. Jen ji srazil nějaký neohrabaný kluk ze Zmijozelu, který podle toho jak na něj řvala McGonagallová se jmenoval Crab a byl ve stejném ročníku jako Alecto. Alecto tohle všechno viděl a chtěl ho proklít, ale nachomejtla se mu tam Vina a kletbu zachytila do ruky. McGonagallová, Crab, Malfoy, Weysley, Grangerová a Goyl na to hleděli s otevřenou pusou.

„Copak, nikdy jste neviděli kouzli bez hůlky?" zeptala se něžně a při tom se usmála. „A pane Radle, očekávám vás u mě v 7 večer na trestu, za pokus o prokletí spolužáka. Pani profesorko půjdeme?" zeptala se mile profesorky McGonagallové. „Ano za jisté, jste v pořádku?" Vina jen kývla hlavou. Alecto zuřil a Malfoy se mu vysmíval. Jakmile odešla jeho sestra, tak proklel Malfoye. A nazval ho nevymáchaným hovadem.

V klidu povečeřeli a pak se vydala k sobě. Jen co se posadila před krb někdo zaklepal. Pohybem ruky otevřela dveře, ve kterých stál Brumbál. Pokynula mu, aby se posadil do křesla naproti. Za dnešní den byla dost unavená, ale společnost. „Jak se cítíš?" zeptal se Brumbál své neteře. „Dobře, jen jsem nějaká unavená dneska. Nedáš si čaj?" „Rád. Slyšel jsem od Minervy co se stalo s panem Crabem. Opravdu ti nic neudělal." Strachoval se její strýc, co mezitím připravovala čaj, pro něho a pro něj. „Ne, jen jsem se lekla a neudržela rovnováhu." „A co tvůj bratr Alecto, jak ten se na to dívá, Minerva mi říkala…" Nenechala ho domluvit. „Strýčku, víš, že nepoužívám hůlku, že z nich mám panickou hrůzu. A co se jedná toho, že jsem zastavila Alecta, který stejně pak proklel Malfoye, tak za chvíli tu bude. Pozvala jsem ho a aby to nebylo studentům nápadné tak jsem mu uložila fiktivní trest."

ŤUK, ŤUK „Pojď dál Alecto." Ozvala se Vina a Alecto zkoprněl mezi dveřmi, když viděl sedět v křesle ředitele. „Pojď dál a zavři, dáš si s námi čaj?" usmála se na svého bratra Vina. „Nebudu Vás rušit přijdu později pani profesorko." „Alecto klid, strýček ví že jsme sourozenci." Usmála se na něj, ještě vroucněji. „Cože strýček, Vino co to k čertu plácáš." Utrhl se na ni Alecto nehledě na to že je tu Brumbál.

Brumbál se na něho podíval přes své půlměsíčkové brýle, ale pořád se usmíval. „Dáš si teda ten čaj?" zeptala se jako by nic neslyšela. Alecta to trochu vyvedlo z míry. „Jo, ale …" „Neřeš to a dones z poličky tu tlustou knihu, dík." Mezi tím mávla rukou a objevilo se tam třetí křeslo stejné jako ty dvě. Na malý stolek položila konvičku s čajem a posadila.

Alecto přinesl tu knihu a podával ji Vině. Ta se jen zmoženě na něj usmála a podívala se na Brumbála. „Mohl bys mu to strýčku vysvětlit, jsem docela unavená." Obrátila se na Brumbála.

„Jistě, posaď se a nalistuj stranu 425, jsou tam rodokmeny a podívej se na konec." Alecto to udělal. Když přeletěl jména tak málem spadl z křesla. „Cože, takže vy jste můj strýc?" „Nevlastní, tvému otci by se to moc nelíbilo, kdyby zjistil, že to víš, ale klidně, když budeme sami tam mi můžeš říkat strýčku. Nevadí mi to." Usmál se na něho Brumbál. Pak si dlouho spolu povídali. Vina se moc do rozhovoru nezapojovala.

Oba si pak všimli že usnula v křesle. Brumbál ji vzal do náručí a položil ji jemně do postele. Když ji přikryl tak mávl hůlkou a vyměnil její oblečení za noční. Pak oba tiše odešli. Brumbál Alecta doprovodil ke koleji, aby neměl nějaké problémy.

 

Vina se ráno probudila a divila se když se zbudila v noční košili v posteli. Protáhla se a pak se vydala na snídani, měla už hlad. Opět. Došla do Velké síně a pocítila na sobě bratrův tázavý pohled. Usmála se na něj a zasedla k jídlu.

„Alecto, co se děje, jsi nějaký zamyšlený." „Co?" podíval se na Hermionu. „Co na té nové profesorce vidíš." Divila se Hermiona, i když až moc dobře věděla, že je to jeho sestra o kterou má strach. Když viděl, že je v pořádku věnoval se dál jídlu. „Nic, však víš Hermiono." Na Rona hodila varovný pohled aby mlčel a nic neprozradil.

 

Vina se usadila a naklonila k Brumbálovi. „Díky za uložení." Usmála se na něj. „Rád jsem to udělal." Usmál se na ni taky. „Měla bys ses víc šetřit. Jinak nás všechny tvůj otec přizabije." „Moc vtipné," odpověděla ironicky, ale přesto se usmívala. Věděla, že má v tomto pravdu. Dál jako obvykle u jídla rozebírali všichni tři nějaké téma.

„Baví tě učit." Zeptala se McGonagallová, když už Brumbál odešel. „Moc, ale otec mi to zatrhne, jakmile se vrátí Severus. Bojí se, abych nedopadla jako maminka. Bohužel zemřela, když mi bylo 6." Posmutněla.

Už před časem McGonagallové Brumbál řekl, že je to jeho neteř a dcera Voldemorta, který si vzal jeho nevlastní sestru, která byla o 20 let mladší než Brumbál. Měla jinou matku. McGonagallová, když se to dověděla, tak ji prvně trochu zaskočilo, ale když si přehrála, jak už zná Vinu, tak se k ní chovala stále stejně, jako by byla dcera, úplně někoho jiného. Znala i Alecta.

„To bude v pořádku," snažila se ji uklidnit. „Uvidíš, třeba ti otec dovolí učit." Snažila se jí pozvednout náladu. Obě se hrozně lekly, když před Vinou přistál nádherný černý Výr, který vzbuzoval sám o sobě úctu.

„Nazdar Hospesi[1], copak se děje, stalo se něco doma." Usmála se na víra Vina. Ten ji jen jemně klovl a natáhl k ní nožku. To znamenalo něco důležitého.

Rozbalila pergamen a na ni vykoukla dvě věty, při které se zhrozila a zalapala po dechu. „Dozvěděl jsem se, že učíš. Odpoledne přijedu a s Brumbálem si to vyřídím. Otec"

McGonagallová, když viděla Vinin vyděšený obličej nahlédla do dopisu, který držela před sebou. „Klik Vino, tohle se lehce vysvětlí." Snažila se ji uklidnit. „Musím za za …" nedořekla to. Přemístila se rovnou do ředitelny. Brumbál se jí lekl, zrovna něco probíral s pár členy řádu. Nehleděla na členy a rovnou na něho vybalila. „Máme problém a to velký, hodně veliký." Brumbál, když viděl vyděšený Vinin obličej a že je skoro na zhroucení, tak rychle vyskočil a snažil se ji donutit, aby se posadila a nezhroutila se mu.

Věděla až moc dobře, co by mohlo nastat, kdyby se tu otec zjevil neočekávaně. Voldemort, ovšem věděl, jak by Vina jako těhotná žena mohla reagovat, proto se předem ohlásil.

„Klid Vinuško, tohle se vysvětlí. Neboj." „Neboj, ty jsi se dočista zbláznil, víš co by se mohlo stát a já tě nechci ztratit!" v hlase měla panickou hrůzu. „Ale no tak, vždyť je to pouze Tom, učil jsem ho vím jak jedná a tím že se ohlásil, znamená že se o tebe bojí. No tak uklidni se. To bude dobré." „Jo tak ty jsi asi neviděl jak  Voldemort zuří viď strýčku. Sice je to…" teď si uvědomila, že tam nejsou sami. Sklopila hlavu do dlaní: „Bylo to až moc perfektní aby to vydrželo. Zvedla hlavu a na tváři se jí rozhostila ledová maska. „Víš alespoň něco o Severusovi." Jen smutně zakroutil hlavou. Povzdechla si a přemístila se do učebny, kde byli už skoro všichni sedmáci.

 

U Brumbála

 

„Brumbále, kdo to je. A jak to že se přemisťuje v Bradavicích a mluví o tom-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit jako by to byl někdo z rodiny, který ji zachvíli dojde naplácat??!!!!" ozval se pohoršený Moody. „Klik Alastrove, to byla má neteř Vina, také je to její…" chvíli rozvažoval jak to říct, když tam vtrhla McGonagallová. „Albusi, není tu Vina, ona…" zarazila se moc se jí před ostatními nechtělo mluvit. „Minervo klid, přemístila se na hodinu. No snad bude v pořádku, posaď se." Vyzval ji Brumbál. McGonagallové se to moc nelíbilo.

Za ten krátký čas si Vinu hodně oblíbila a nechtěla, aby se jí něco stalo. „Tak jen zopakuji, kdo je Vina. Jmenuje se celým jménem Vincencie Marie Eleonora Elizabeth Accidecia Brumbálová Raddlová. Je to má neteř a jen od vás všech chci slib, že to neopustí tuhle místnost." „Raddlová," přerušil ho Lupin, „Albusi, nemyslíš ztracenou dceru Pána zla, že ne." Ozval se, jen málo kdo znal Voldemortovo jméno. „Ano myslí." Ozvala se příkře McGonagallová. „Je to úžasná osoba, stejně jako její bratr, jen má v sobě už tu dospělou opatrnost a také se i tak rozhodla. Prošla si peklem tak ji nechte na pokoji." McGonagallovou takhle ještě nikdo neviděl. Bylo to jako by byla její vlastní dcera.

„Nějak se o ni moc zajímáš Minervo." Ozval se jízlivě Moody. „Dost Alastrove, máš pravdu Minervo, všichni jak tu sedíte se nebude jí pléct do života, má to hodně těžké. Jinak jak se sem mohla přemístit, jen z toho důvodu že je Antik. Má sestra byla poloviční Antik. Vina zdědila všechny vlastnosti jak po otci, tak po matce. Jen jedno po otci nezdědila a to je jeho povaha. Je milá a vstřícná. Viděl jsem ji, když se nemohla ani pohnou a i tak se snažila stát a postarat se sama o sebe.

Je velice chytrá, má větší moc než všichni co jsme tady v místnosti. I když dlouhé roky to nepoužívala. Z hůlek má strach, ale to jsi už sám poznal Alastrove, byla to ta dívka, kterou jsi vyděsil ve Vstupní hale před časem." Všichni na něho hleděli s otevřenou pusou. Nikdo nic neříkal. Jen civěli na Brumbála, tedy až na McGonagallovou.

„Omluv mě Albusi, ale mám hodinu." Po tom McGonagallová odešla. Zůstali tam sami dál už se o ní nikdo nebavil.

 

Na hodině lektvaru

 

Všichni civěli na Vinu. Ta se k nim otočila zády a snažila se uklidnit. Pak se na ostatní otočila s úsměvem. „Takže začneme, budeme dokončovat lektvar z předešlé hodiny." Oznámila jim a pak zasedla za katedru. Všichni se pustili do práce. Vina si otevřela knihu, ale nedokázala se na ni soustředit. Po dvojhodinovce měla volno. Odešla k sobě a tam se zhroutila do křesla. Dnes už neměla mít nic, jenom odpoledne má přijít otec.

Byla vyděšená. Na oběd přišla mezi posledními. Nedokázala se tam dívat na ty smějící děti, i když měla už dávno hlad. Pustila se do své porce. Byla pobledlá a skoro ani nevnímala co jí. Když na ni McGonagallová promluvila, sebou trhla.

„Copak se děje Vino, neboj všechno bude dobré." Podívala se na ni jako že bude muset za chvíli na popravu. „Půjdu s tebou, po obědě mám volno." „Ne raději ne. Mě otec neublíží, ale vám by mohl. NE musím tam sama." Řekla vyděšeně. McGonagallová se jen pousmála a mírně na Vinu kývla.

Tohle vše ovšem neušlo Alectovi. Divil se proč je od dnešní snídaně tak vyděšená. Jakmile Vina odcházela tak ji dohnal ve vstupní síni. „Mohl bych s Vámi mluvit pani profesorko?" zeptal se. Když viděl Vinin obličej tak se vyděsil. „Co se děje?" „Nic, ale teď na tebe nemám čas, musím jít něco zařídit." Její hlas se třásl a v obličeji byla pobledlá. „Je to ale důležité." Naléhal Alecto. „Teď nemám na tebe čas musím jít." Alecto na ni hleděl jak opařený, nikdy ji neslyšel křičet. Tohle ale byl zoufalý křik.

„Jedná se o otce." Řekla jen tak. „Co." Zarazila se v půli kroku. „Jo prej dnes sem dojde." „Ja-jak to víš." „Posílal mi sovu, a pokud se nepletu tobě taky." Už jí tikal aniž by si to uvědomil. „Pojď." Nic víc neřekla.

Oba došli k chrliči před ředitelnu. Vyjeli po schodech nahoru a Vina celá rozklepaná, vstoupila s Alectem dovnitř. Brumbál je s úsměvem přijal. Nabídl jim něco k pití. Vina však nebyla schopná ani sedět. Byla bledá a ruce se jí třásli.

„Vinuško, uklidni se. Není to tak hrozné." Vzal ji jemně za ruku, ale jako by se roztřepala ještě víc. „Ale no tak sestřičko, vždyť dojde jenom taťka." „Tobě asi nedo…" zarazila se, protože oheň v krbu splal do zelena a z něj právě vystoupila osoba v černém. „Ahoj tati." Zakřičel Alecto a ani nenechal otce se oprášit a vrhl se mu do náručí. Toho to tak překvapilo, že skončili na zemi. Vina a Brumbál na to hleděli dost překvapeně. „Promiň" omluvil se Alecto. Pomohl otci stát a omluvně se podíval na Vinu. Stála jak přikovaná. Tvář měla bledší než stěna za ní a kdyby ji Brumbál nepodpíral, asi by se zhroutila.

„Bude nejlepší, když se všichni posadíme." Ozval se Brumbál a usadil Vinu do křesla. Vina složila třesoucí se ruce do klína a sklopila hlavu.  Neodvažovala se na otce podívat. Voldemort a Alecto se taky posadili. „Dobrý den tati." Ozvala se sotva slyšitelně Vina. Chvíli bylo ticho pak se Vina ozvala tichounkým roztřeseným hlasem: „Víš něco o Severusovi." „Ano, ale kvůli tomu tu nejsem." Řekl ledově až sebou Vina cukla. Brumbál nic neříkal. Čekal až s ním vyrukuje.

„Jak to že jste jí Brumbále dovolil učit?" zahřměl. „Za první Tome, jak sám Alecto může potvrdit, je v naprostém pořádku a dokonce ji studenti mají rádi. Za druhé nezapomínej, že je to má neteř a nenechal bych ji něco dělat, kdy by jsem si myslel, že je to pro ni nebo pro dítě nebezpečné." Ukončil klidně Brumbál. Vině stekla slza po tváři, jediný kdo si toho všiml byl Alecto.

„No tak Vino, bude to dobrý." Šeptal k ní, ale i další to slyšeli. „Tak v pořádku jo. Je celá bledá a třesou se jí ruce. Tak mi chceš pořád tvrdit, že jí nic není!!!!" Vina sebou škubla a podívala se strachem v očích na otce. „Tati prosím, opravdu mi nic není. Prosím nezlob se." Škemrala Vina. Opravdu se bála, ale o strýce. „Prosím tati, strýc mi dal možnost, abych se utrápila strachy co je se Severusem, nikdo nic neví. A ty jen tak dojedeš a řekneš mi že jo, ale nechceš mi říct nic o něm. Tak co je s ním není snad…" omdlela.

„Bravo Tome, toho jsi chtěl dosáhnout? Vyděsil jsi si ji. A pak že se o ni nestarám, když zjistila, že máš dojít tak se tu málem zhroutila. Ano zhroutila, že jsi zjistil že učí, kdybys viděl jak se usmívá po celý den. Ne to nevidíš. Vidíš v pořád Marii, ale ona je jiná." Zahřměl Brumbál až sebou Voldemort i Alecto cukli. Pak se Brumbál zkonil nad Vina, ta se pomalu začala probírat. Vyčaroval hrnek horké čokolády.

„Vypij to uleví se ti, všechno je v pořádku Vinuško. Viď Tome." Hodil na Voldemorta nebezpečný pohled. „Děkuji, co je tedy ze Severusem?" zeptala se chvějícím hlasem. „Za pár dní je zpátky." Oznámil chladně Voldemort. „Je v pořádku?" „Ano." Sice jí chtěl ještě nadat, ale když ji viděl tak nemohl. „Už půjdu." Ozval se Voldemort.

Vina k němu přistoupila a dala mu pusu na líci: „Děkuji tati." „Pamatuj, jakmile se vrátí Severus vracíš se zpátky." Podíval se ni a mírně se usmál. „A Alecto, ještě jeden průšvih a nepřej si mě." „Rozkaz generále." Zasalutoval Alecto. Voldemort jen zakroutil hlavou a obrátil oči v sloup. „Neboj tati, já na něho dohlídnu." Mírně se usmála. Pak mu ještě Alecto skočil kolem krku a Voldemort odešel.

Vina se otočila na Alecta. „Měl bys ten lektvar vylít, máš ho špatně." Pak se otočila na Brumbála: „Omlouvám se, ale jsem unavená. Půjdu si lehnout. Zatím." Něž se vzpamatovali tak byla pryč.

 

Chvíli tam stáli a nic neříkali. Pak se Brumbál na něho otočil. „Měl bys ji poslechnout sice nevím jaký lektvar připravuješ, ale Vina to jistě ví." „Ano strýčku." Řekl udiveně. Odešel.

 

Další dny probíhali v poklidu. Nikdo je nestresoval, jen Vina se nemohla dočkat Severuse. Otec jí k tomu nic moc neřekl. Nevěděla, jestli není zraněný nebo něco podobného. Vyhlížela ho každý den. Asi za 4 dny se dočkala.

Bylo brzo ráno a Vina nemohla spát. Rozhodla se, že se trochu projde. Pomalu začínalo jaro a venku už nebyly ty hrozné plískanice. Už byla v poli schodiště, když si všimla postavy, která sotva jde. Poznala by ho i se zavázaným očima.

„Severusi," vykřikla a rozběhla se k němu. Muž se na ni podíval a omdlel. Byl samá tržná rána. Nehleděla na to a rychle ho dostala na ošetřovnu. Tam s poplachem hoří vytáhla Pomfreyouvou z lůžka a sama se chystala Severusu ošetřit. Byl na tom hrozně, měl zlomené žebra, zlomené obě ruce a nohy taky neměl v pořádku. Pomfreyová si jenom povzdychla a konstatovala:

„Ale ne už zase. Kde zase ho čerti zanesli." Vina se na ni podívala se slzami v očích.

„Neboj se, bude v pořádku. Viděla jsem ho v horším stavu." Snažila se ji uklidnit, ale moc jí to nešlo. Vině začali téct po tvářích slzy. Když dopadli na Severuse, tak se vpili a tam kde byl zraněný tak se začal léčit. Pomfreyová otevřela údivem pusu. Tak tak stačila chytit Vinu aby se nesesypala na zem. Kouzlem ji položila na vedlejší postel a dál léčila Snape. Jako by mu těmi slzami vyléčila ty největší zranění.

Úlevně si povzdychla. Pak si všimla, že Vina se zvedá, rychle jí podala sklenici vody za kterou jí poděkovala. Severus byl na ošetřovně, ještě 5 dní než ho Pomfreyová pustila. Mezi tím Vina trávila na ošetřovně, každou volnou chvilku. Když nastal den, kdy se musela rozloučit. Stáli oba u jezera. Právě zapadalo slunce a Vina se tiskla na Severusovu hruď. Byla mezi vysokými keři, kde je nikdo nemohl vidět. Vina plakala, ráda by tu s ním ještě byla. Ale věděla, že nemůže. Tohle by její otec nikdy nedovolil.

Loučili se spolu. Nikdo je nerušil. Všichni ve škole, samozřejmě profesoři, věděli že chtějí být spolu. Slunce už bylo skoro zapadlé, když Severus konečně promluvil. Nebyl to jeho typický chladný hlas, který používal ve škole na studenty.

„Měli bychom jít, je už pozdě." Vina se na něho podívala a dlouze ho políbila.

„Kdy tě zase uvidím?" zeptala se, Severus jí utřel z tváře slzy.

„Brzo, dojedu za tebou v sobotu. Ta je za dva dny. Ty mi mezitím slíbíš, že alespoň 2 kila přibereš." Usmál se na ni a jemně ji políbil.

„Moc vtipný." Poznamenala, i když jedla hodně, pořád jí Pomfreyová říkala, že má podváhu. Nevěděla už jak to má udělat, aby přibrala. Usmál se na ni. Rád ji škádlil, ale stejně jako ona si dobře uvědomoval, že prostě i když jí daleko víc než normálně. Moc nepřibere. Znova ji políbil a vydali se v těsném obětí do hradu.

 

Když byly v brumbálově pracovně, naposledy se políbili a Vina se pomocí letaxu přenesla domů. Tam ji už netrpěli vyhlížel otec.

„Kde jsi byla?" vyjel na ni, až o krok ucouvla.

„Nech ji Rojvoyi." Ozvalo se za Voldemortovými zády jeho žena.

„Omlouvám se, trochu jsem se zdržela." Špitla sotva slyšitelně. „Když mě omluvíte, půjdu si lehnout, jsem unavená." Už se otočila k otci zády. Když na ni znova promluvil.

„Pokud vím, měla jsi přijít už před 3 hodinami." Utrousil znova otec ledově. „Mladá dámo, tohle si zvykat nebudeš. Teď se půjdeš najíst. Pak si promluvíme."

„Ano tati." Nedívala se na něj. Nechtěla aby viděl slzy v očích. Moc jí chyběl Severus. Až teď si to uvědomila jak tady chybí. Odešla do pokoje kde měla nachystanou večeři. Jen ohrnula nos. Poslední dobou jí bývalo, čím dál častěji špatně. Šla se okoupat a obléct si čisté věci. Když se vrátila už tam seděl otec a pozoroval ji.

Na rtech mu pohrával mírný úsměv. Posadila se naproti něj a odsunula podnos s jídlem. Jenom ta vůně a už se jí zvedal žaludek.

„Ty zase nic nejíš?" zvedl jedno obočí.

„Jo, jen mi je poslední dobou čím dál tím častěji špatně." Pokrčila rameny a pohodlně se rozvalila v křesle. Ruce složila na malém bříšku.

„Tohle vypij, uleví se ti. I Aleně bývalo a tvé matce taky špatně. Vždy jim to pomohlo a pak něco sníš ano?"

Jen kývla hlavou a vyklopila lahvičku do sebe. „Fuj, co je to za břečku." Ještě chvíli se šklebila, ale když viděla pobavený pohled otce usmála se na něj taky.

„Měl jsem o tebe strach." Chtěla už něco říct, ale nenechal ji. „Teď mě nepřerušuj. Alecto mi psal, že ti nebylo kolikrát dobře a že ti ta jak se jmenuje to je jedno podávala nějaké lektvary, abys ty hodiny vůbec přežila." Podíval se na ni přísně.

„Náhodou mi prospěli, dostala jsem po nich větší chuť k jídlu. Ale přibrat stejně nemůžu. I madam Pomfreyová nad tím kroutila hlavou, když viděla kolik toho sním a vůbec nepřibírám." Pokrčila rameny. Nakonec si trochu uždibla a pak se vydala spát.

 

Další dva dny se jí vlekly a ona se už nemohl dočkat soboty. Nastala sobota. Stala na ni neobvykle brzo. Vydala se do jídelny, kde byl prozatím jenom otec.

„Dobré ráno tati." Když ji uviděl překvapeně zvedl obočí.

„Uniklo mi něco?" zeptal se.

„Hmm." Neposlouchala ho a hleděla do krbu.

„A můžu vědět co mi mělo uniknout?" zeptal se klidně.

„Co, omlouvám se neposlouchala jsem tě." Otočila se na něho nevině.

„To jsem si všiml. Jen se ptám jestli mi tu něco neuniklo."

„CO, jo, ale nic. To je dobrý." Pořád hleděla ke krbu.

„Ty dnes nebudeš jíst." Nic, nevnímala ho. Dotkl se jí rukou, aby upoutal na sebe pozornost.

„Co je to s tebou. Ptal jsem se jestli budeš jíst. Proč pořád hledíš do toho krbu."

„Ale," mávla rukou, „čekám na Severuse" a dál si otce nevšímala.

„Dojde až v devět." To ji probralo.

„Jak to víš?" podívala se na něho.

„No možná, kdybys mi odpověděla, proč jsi stala tak na tebe neobvykle brzy tak bych ti to řekl hned. Máš ještě přes hodinu čas. Tak zatím se nasnídej." Chytil ji za ruku a jemně jí ji pohladil. Chvíli na něho překvapeně hleděla a pak se pustila do jídla.

Byla netrpělivá a po očku pozorovala krb. Dlouho tam neseděla a vstoupila Alice. Jakmile zavřela tak překvapeně zůstala stát. „Jsi v pořádku Vino." Zeptala se jí jakmile se posadila. „Hmm." A dál nic neřekla, podívala se na muže.

„Severus." Bylo jediné slovo, které řekl. Jen chápavě kývala hlavou. Pak se začali bavit o jejich nejmladších synech, kteří se opět stačili za ty dva dny co byla doma poprat.

„Cože, oni se zase porvali." Ozvala se Vina.

„Ano, jak jsi to myslela zase?" optal se jí Voldemort.

„Ale, to nic, jen že…, neřeš to. Já si s nimi promluvím." Mávla rukou Vina. Alice i Vodemort zkoumavě pozorovali svou dceru. „Kolikrát se už porvali?"

„Kdo?" zeptala se, chvílemi vůbec nevnímala, jen toužebně očekávala Severusův příchod. „Kdo? No Alex a Alecto. Nebo jsi mluvila o jiných svých bratrech." Utrhl se na ni otec.

„CO," zase nevnímala, „Vino, přestaň hledět do krbu, stejně dřív než v 9 nedojde a odpověz mi. Kolikrát se Alex s Alectem poprali?" ztrácel už trpělivost.

„Za tu dobu co jsem tam byla tak asi 3x, pak bylo pár kouzel, ale raz dva jsem je zkrotila, hlavně, když jsem Cruciatus zachytila do ruky a ta se mi pak rozzářila do modra. Měli jste vidět jejich vyjukané pohledy. Dost jsem se nasmála."

„Vincencie Marie Eleonoro." Zahřměl otec až sebou škubla polekaně. „Ty jsi se už docela zbláznila. Mohli ti něco udělat." „Neboj tati, po tomto už na sebe nevrhali kletby. Jen si to vyřizovaly ručně. Ale ty pohledy stály za to. Myslela jsem že Alecto dostane infarkt, když to viděl a Alex zrudl steky." Mávla nad tím rukou a podívala se opět ke krbu.

„Za ním nepůjdeš." Upozornil ji ledově otec. „A za kým," dělala ze sebe neviňátko. Voldemort jen protočil oči hore sloup. Konečně se dočkala. Sice, došel o půl hodiny dřív, ale pro Vinu to byla jako věčnost.

„Dobré ráno pane, paní. Vino." Pozdravil Severus jakmile vystoupil z krbu. „Dobré ráno Severusi." Pozdravila ho taky Alice, Voldemort jen něco zamručel a Vina se mu vrhla kolem krku, jako by byli sami.

„Alespoň začne vnímat co říkám." Utrousil ledově Voldemort až se Severus a Vina zarazili. „Kdo začne vnímat tati." Optala se Vina.

„Za co mě trestáš," složil na oko hlavu do dlaní a zhluboka si povzdechl, „ty drahá dcero.  Není s tebou normální řeč, když už je tu Severus tak bys mi mohla vysvětlit co znamená to že se Alex s Alectem perou věčně. Nebo k tomu máš co říct i ty Severusi. A konečně si sedněte ať Vina taky něco sní." Bylo vidět, že Voldemort je rozštílený, tím jak se jeho nejstarší potomek chová.

Vina přešla k němu a ze zadu ho objala. „Ale no tak tati, přece se nebudeš na mě zlobit. Víš jak mi Severus chyběl?" dala mu pusu na líci a sedla si mezi otce a Severuse. Severus Vinu krmil kousky chleba a ovocem, Voldemort dělal, že to raději ani nevidí.

„Ale no tak Royvoji, jsou mladí, pamatuješ si na nás." Usmála se na svého manžela Alena. Severus i Vina jak na povel přestali a podívali se na ně. Čekali co se dozví.

„Hm, jen stejně si nejsem jistý, že Vina dělala dobře, když mezi ty dva zasahovala, mohli jí ublížit nebo ji zranit. Aleno, ani nevíš jak mi připomíná mou první ženu." Povzdechl si. Až teď si všimli jak Voldemort tak Alena, že je pozorují. Voldemort se podíval na překvapený pohled Viny. „Tati, ale já nejsem maminka." Ozvala se Vina, ale sklopila zrak. Věděla, že ji měl rád, ale že až tolik to netušila.

Zbytek snídaně pokračoval v klidu. Pak se Severus s Vinou vytratili do jejího pokoje, aby měli soukromí. Dobré tři hodiny se mazlili, dokud je nevyrušilo klepání. „K sakru." Ulevila si Vina. „Dále" vešla skřítka.

Dobré dopoledne slečno Vino, nesu Vám a pánu profesorovi svačinu." „Hm, polož to na stolek, děkuji, můžeš jít." Ozvala se Vina. Skřítka pochopila, že ruší a rychle zmizela. Vina neměla náladu na jídlo, chtěla pokračovat v činnosti, kterou provozovali před tím. Severus měl jiné plány.

„Tak a jdeme jíst." Ozval se přísně. „Severusi, to jídlo nám neuteče, stejně, když ho vidím, tak se mi zvedá žaludek." „Neodmlouvej, slíbila jsi že přibereš dvě kila, spíše jsi je shodila. Jinak okamžitě odcházím." „To je čisté vydírání." Odtáhla se od něho a lehla si na bok na postel.

Tak dlouho jí strkal jídlo pod nos než Vina odběhla na záchod zvracet. Vrátila se bělejší než stěna. „Už je ti líp? Myslel jsem že ti ty nevolnosti už přestali." „Hm, tak to jsi myslel špatně. Jsem skoro na konci 4 měsíce, ale je to čím dál horší. Divím se, že mi nebylo zle u snídaně." Podotkla znechuceně.

„Tak se hned nerozštiluj, musíš, ale něco sníst. Tohle není jen tak. Jsi těhotná a dítě potřebuje výživu, stejně jako ty." „Dobře víš, proč tak málo jím. To není kvůli tomu, že bych nechtěla, prostě nemůžu. Ty tři roky udělaly svoje." Přistoupil k ní a objal ji. „Vím, vždy jsem tě pozoroval. Chtěl jsem tě dřív něž si myslíš." Rozplakala se v jeho náručí. „No tak, pojď ten banán je vynikající s čokoládou." Usmála se na něj, ale barvu nenabrala.

Po malé svačině se šli projít ven, samozřejmě Severus trval na tom, že musí Vina na vzduch, aby dostala trochu barvu. S procházkou to přehnali, protože zmeškaly oběd.

Voldemort jim to taky pěkně vyčetl. „Kde jste k čertu byli, nevíš že musí Vina pravidelně jíst." „Pane omlouvám se, trochu jsme ztratili pojem o čase. Vině přišlo špatně, tak jsem chtěl, aby se trochu nadýcha čerstvého vzduchu." Mírně se mu poklonil.

„Ale no tak tati, vždyť je venku tak pěkně. Jídlo si můžu vzít i teď." Objala ho. Věděla, že to na něho platí. „Běžte do jídelny." Řekl už smířlivěji. Vina chytla Severuse a vedla ho tajnou chodbou pryč.

„Počkej, kam jdeme?" „Do jídelny."

Strávili spolu pěkný den, jen v noci se Severus odmítl milovat, aby Vině neublížil a proto byla na něho ráno naštvaná. Dostala z toho těhotenskou depku jak to nazval Thomas.

„Ale no tak Vinuško, pořád se mi líbíš. Nechci ti jenom ublížit, to je všechno." Chtěl ji obejmout, ale odtáhla se. Ne to přece není možné. Řekl si s povzdechem. Nahlas ovšem nic neřekl. „U mě si to jen tak nevyžehlíš Severusi. Nejsem obyčejná blbá nána." „Vino, přestaň prosím. Tohle je jenom proto, že bych ti mohl ublížit, nic víc." „Ublížit jo, a to že o tobě přes 2 měsíce nic nevím to mi jako neubližuje a když se vrátíš tak…" umlčel ji polibkem. A dalším a dalším.

„Pokrytče." Usmála se. Dlouho se pak mazlili, snídani si nechali přinést. Na oběd ovšem už museli jít. Protože, pro ně došel osobně Voldemort. Když mu Severus otevřel polonahý, raději se na nic neptal, jen přikázal, že musí dojít na oběd. Severus pokýval hlavou, že přijdou, ale jakmile se zavřeli dveře. Tak Severus přistoupil s vážnou tváří k Vině. „Máme se neprodleně dostavit na oběd." Prohlásil s kamennou tváří. Když se začala smát Vina, tak to taky nevydržel.

Další den tak rychle utekl a museli se zase na týden rozloučit. „Přijdu v pátek, ano. Prosím snaž se co nejvíc jíst." „Severusi, já to tu bez tebe nevydržím. Prosím, co když se něco stane?" „CO by se mělo stát, no tak miláčku." Políbil ji. „Všechno je v pořádku, nic se neděje." Bylo na ní vidět, že je jí opět hodně špatně. Severus to přikládal i stresu, který tak trochu teď prožívala. I když ji otec nic nedovolil. Byla tu pořád jeho přísnost.

Vina potřebovala, ale něco jiného. Užit si, zapomenout na všechno. Ale tady se jí to moc nedostávalo. Nakonec se rozloučili.


[1] hospes = latinsky posel. Pojmenoval ho tak Voldemort a daroval Vině, s kterou se velmi dobře spřátelili.

04.02.2013 19:40:22
Vinka
Postavy z povídek patří Rowllingové, nekladu si na ně žádné peněžní nároky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one