bg02ag.png

Píše rok 1996, je temný podzim můj otec je pánem zla. Z mého života mi udělal za necelé tři roky jen hrůzu, už jsem zapomněla jak se kouzlí. Smrtijedi mě pořád jen otravují. Je tu ale jeden smrtijed. Dá se říct že je stejně temný jako můj otec lord Voldemort, správným jménem se však jmenuje Tom Rojvoj Radel. Jenže jeho otec byl mudla, tak své jméno nenávidí. Každý se ho bojí, i já. I když musím se přiznat že poslední dobou, spíše než by jsem měla z něho strach, tak se mi hnusí. Hlavně po tom co jsem zjistila, že můj vlastní otec, zabil mou maminku, svou vlastní ženu.

 

„Kde se flákáš?" zahřímal za mnou ženský hlas. Otočila jsem se a za mnou stála hlavní kuchařka Unxia, rychle jsem schovávala papír a brk. „Co to máš, dej to sem" zahřímala. V očích se mi objevil strach, začala jsem kroutit hlavou a couvat dozadu. Papír jsem tiskla za sebou. Přece nemůžu jí ukázat ten papír, vždyť by mě otec zabil. Tolik se mi navyhrožoval, jestli to někomu řeknu, tam mě zabije. Chytila mě za vlasy a táhla z komory pryč.

„Prosím, pusťte mě, prosím já půjdu sama. Prosím pusťte mě." Plakala jsem, naříkala, když jsme se objevili na chodbě přímo naproti dveří mého otce. „Ne prosím, já nechci." Snažila jsem se jí vyvlíknout. Nic neříkala jen mě táhla k těm dveřím. Prosila jsem, naříkala jsem když se tu před náma otevřeli dveře. Obě dvě jsme ztuhli, pomalu jsem si vymanila vlasy z jejího sevření. „Pane", uklonila se, „ona zase se zašívala a dokonce něco psala co mi nechtěla ukázat." Její hlas se třásl, on měl strašlivý pohled jako vždy. I smrtijedi se před tímto pohledem nenápadně couvali.

Já jsem stála, neuklonila jsem se. Utírala jsem si cípem zástěry uplakané tváře. „Nic jsem neudělala, práci mám hotovou. Všechno je nachystané, jen stačí dovařit oběd a je vše hotovo, k tomu mě stejně nikdy nepustili. Plním si své povinnosti jak mi nakážou nebo nakážete. Pane." Dořekla jsem. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl pevně. Ale nezněl, věděla jsem že za tohle budu pikat. Být tak ostrá na pána zla, i když je to můj otec. Nikdy jsme od něho neslyšela jediné slovíčko. Jako bych byla jenom pro něho přítěží.

„Nějak jsi se od posledka, co jsem s tebou mluvil dostala víc kuráže." řekl s úsměškem. „Dej mi ten papír." natáhl ke mně ruku. Mírně jsem ucouvla. „Dej mi ten papír." Řekl ještě výhružněji. Natáhla jsem třesoucí ruku a podala mu kousek pergamenu i s brkem. Přeletěl to letmým pohledem a přísně se na mě podíval. „Dovnitř, Unxio ty jdi, já to s ní vyřídím. Jdi!" ustoupil abych mohla vejít dovnitř. Když jsem vešla do místnosti, zkoprněla jsem hned mezi dveřmi. Seděl tam Severus Snape a Beatrix Lestrengová. Začala jsem se třást ještě víc, věděla jsem že s těmato to nebude jen tak lehké, hlavně když tam byla Beatrix. Voldemor mě vzal za paže a postrčil mě do pokoje, aby mohl projít a zavřít dveře. Stála jsem u zdi, se kterou jsem se snažila zplinout.

Posadil se do křesla a mě si nevšímal. V klidu si vzal sklenici s vínem ze stolu a nic neříkal. Oba smrtijedi mě chvíli pozorovali, až po chvíli se Beatrix zeptala. „Co tato tu chce." Voldemort zvedl k ní pohled a pohlédl jí do očí. „Je tu na moje pozvání, začíná si nějak dovolovat." Šibalsky se na mě usmál, nebyl to ale příjemný pohled, spíše takový že je se mnou opravdu zle. Severus pořád nic neříkal. Díval se do své sklenice a nic neříkal. Mě pro změnu tekly slzy po tvářích.

Dívala jsem se do země, předstírala jsem, že tu nejsem. Že je pouze nějaký flek špinavý na zdi. „Pojď sem," uslyšela jsem jako z dálky, snad to je sen. Ne nikdo mě nevolal. „Jsi hluchá nebo odmítáš poslouchat." Zahřímal ledový hlas, až jsem nadskočila. Pomalu jsem zvedla hlavu, viděla jsem že i Severus zvedl hlavu, ale pořád nic neříkal. Šouravýma kroky jsem se vydala k otci.

Zůstala jsem tak daleko stát, aby na mě nedostal. Výhružně se na mě podíval ať jdu ještě blíž. Postoupila jsem o krok. Nebyla jsem schopna se na něj podívat. Vzal mě surově za pravou ruku a přitáhl blíž. Chytil mě za bradu a donutil mně si vedle něho kleknou. Hlavu mě kroutil tak, aby mi bylo vidět do obličeje. „Podívej se Severusi, jak hned zkrotnou, když se jich dotknu." „Prosím, to bolí, pusť." Neodpustila jsem si mu netiknout. Beatrix nic nepostřehla, ale Severus ano.

Zvedl obočí a podíval se na Voldemorta. Beatrix ničemu nerozuměla. Proto ji taky vykázal z pokoje. „Proč já pane, Severus tu zůstane?" hodila na něj ošklivý pohled. Jenom mírně přikývl, aby šla. Mě se podařilo vykroutit se sevření. Pomalu jsem začala couvat z jeho dosahu. Potichu jsem plakala. „Kam si myslíš že jdeš?" Ztuhla jsem a mírně pootevřenými ústy jsem stála zařazená jako pařez. Beatrix práskla dveřmi. Nastalo hrobové ticho, nikdo nic neříkal. Já jsem žmoulala zástěru v prstech až se začala třepit.

„Pokud vím, tak ti nikdo nedovolil, aby ses pohnula. Nebo jsem snad něco takového řekl, pokud vím tak si nevzpomínám. Co ty Severusi, proč nic neříkáš." Severus nenápadně sebou škubl, jako by ho probraly ze dřímání. „Nevím pane co bych na to měl říct, když nevím čím se provinila." Zahrát to tak trochu do autu, ale otec praštil pěstí o stůl. „Severusi nepokoušej moji trpělivost, až moc dobře jsi všiml jak mě nazvala." Řekl to ledovým hlasem, až jsem sebou škubla. „Prosím, vždyť to nic nebylo jenom kousek papíru, prosím, měla bych jít po práci."

„Myslím, že jsi říkala, že máš po práci." Pomalu vstal a došel ke mně. Klepala jsem se jako sulc. Došel ke mně a díval se na mně svýma ledovýma očima. Měřil si mě, myšlenky mi nečetl. „Jak jsi mě to nazvala." Zahřímal z ničeho nic, nadskočila jsem a začala couvat. Chytil mě za paže, chytil mě moc silně, bolelo to. „Prosím, pusťte mě to bolí." „Mám ti opakovat jak mě máš nazývat, nebo potřebuješ výprask, aby ses to naučila. Nebo snad…" „Proč jste ji musel zabít, proč, co Vám tak hrozného udělala." Plakala jsem tak, že jsem se svezla na zem, k jeho nohám.

Tvář jsem schovala do dlaní a hlasitě naříkala. Už jsem se nedokázala ovládnout. „Vstávej a přestaň," nevstala jsem, nic jsem neudělala, jenom jsme plakala. Když mě jiné ruce, teplé vzali jemně pod pažemi a zvedli mě na nohy. Přivinula jsem se k němu a rozplakala se ještě usedavěji. Držel mě v náručí, nedívala jsem se kdo to je, až když mě usadil do křesla a podal sklenici s vínem; upila jsem jen trochu, ale více jsem si vybryndala na sebe. Vzal mi sklenici z ruky, abych ji ještě nerozbila. Uslyšela jsem cinknutí skla o stůl. Vlasy jsem  spadené do obličeje, ani jsem si neuvědomila, že otec tu není.

PRÁSK, někdo práskl dveřmi. Ucítila jsem jak můj společník taky nadskočil. „Severusi, neřekl jsem že …" „Dost, už dost já už nemůžu, proč jsi zabil maminku, proč tati. Řekni mi to, no tak proč, co ti tak hrozného udělala, že jsi pak zabil i prastrýce????!!!!" Nic neříkal jen tam stál, vedle sebe jsem viděla vyděšený pohled Severuse, jak lapá po dechu a snaží se ovládat, ale nejde mu to.

Po napjaté chvilce konečně otec promluvil: „Severusi, tohle jsi nečekal jak vidím." „Já pane, to-o o-opravdu nečekal. Měla pravdu že jsem si všiml jak vás nazvala, ale tohle…" kroutil hlavou, ale do očí se mu nepodíval. „Vždyť je Brumbálova neteř, něco mluvila o Antikách, ale …" dál nebyl schopen. Otec se začal nahlas a ledově smát jak to umí jenom on. Viděla jsme Severusovu zděšenou tvář, jako by to bylo snad to nejhorší co mohl vyslechnout.

04.02.2013 19:38:21
Vinka

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (4113 | 35%)
Ne (3792 | 33%)
Postavy z povídek patří Rowllingové, nekladu si na ně žádné peněžní nároky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one