bg02ag.png

Soud a rozdělení řádu

 

Eleonoru hodili do kobky. Hodili ji tam surově až se praštila hlavou o zeď a ztratila vědomí. Nechali ji tam. Probudila ji zima.

Kousek od dveří objevila džbán. Doplazila se k němu, ale hned ho odložila, protože poznala, že ve vodě je Veritasérum. To by znamenalo její smrt. Ne to nehodlala podstoupit. Ani nevěděla jak se tam dlouho krčila na troše špinavé slámy, když se dveře její kopky znova otevřeli a vstoupil Moody.

„Ale, ale. Takže panička poznala Veritasérum.“ Poškleboval se jí, když si všiml, že se džbánu ani nedotkla. Eleonora se krčila a hleděla se strachem na Moodyho, který si pohrával s hůlkou.

Znala jeho praktiky a párkrát se jí poštěstilo, že  viděla jak dopadali smrtijedi, kteří se mu dostaly do ruky.

„Mé jméno znáte, teď chci od Vás pár informací.“ Usmál se, ale na jeho znetvořené tváři to vypadalo jako škleb. Eleonora mlčela.

„Dobrá takže začneme. Jak se jmenujete.“

„Eleonora Accidecia.“ Odpověděla. Chtěla přežít kvůli dětem.

„Dobrá vypadá to, že hodláte spolupracovat. Pro Vás jen dobře. Další, přístup k trezoru Voldemorta.“ Zeptal se a hrál si z hůlkou.

„Nevím, nikdy mi to neřekl. Ani jsem to nechtěla vědět. Měla jsem vlastní zdroj peněz.“ Dívala se na něj se strachem v očích.

„Lžete, jak se tam dostaneme.“ Eleonora jen zakroutila hlavou.

„Crucio.“ Začala se zmítat v bolestných křečích na zemi a křičela jak na lesy.

Tak to probíhalo ještě dvě hodiny a za ty schytala dalších 7 cruciátů. Pak Moody odešel a nechal ji tam. Eleonora ležela a plakala. Když se znova otevřeli dveře ani se nepodívala, kdo to je a sunula se do kouta. Když se jí osoba snažila dotknout, odtáhla se. Nemohla daleko, protože za ní byla zeď.

Osoba jí otřela mokrým hadrem tvář a dala jí napít. Eleonora se třásla.

„Prosím paní Eleonoro, uklidněte se. Vy jste mi zachránila život a já se postarám, aby jste nedošla o ten svůj a setkala se se svými dětmi.“ Mírně se na Eleonoru usmála a odešla. Eleonora propukla v hlasitý pláč.

Tak to probíhalo ještě několik dní, jen podle toho se orientovala, že je den. Vždy došel Moody, mučil ji a pak McGonagallová, která ji podávala, vždy nějakou vodu a něco k jídlu, pak i nějaké lektvary.

 

Nastal den soudu. Přišel pro ni Moody a další 4 bystrozorové. Vyvlekli ji z kopky a táhli ji do sálu, který byl plný. Posadili ji na nepohodlné křeslo, kde ji připoutali. Byla tak slabá, že se nezmohla ani na odpor.

„Dámy a pánové.“ Ozval se sálem mužský hlas při kterém Eleonora zvedla hlavu.

„Právě je koná zasedání ve věci posouzení Eleonory Accidecio – Raddlové, nebo také známé jako paní zla.“ Na chvíli se muž odmlčel, v sále bylo hrobové ticho.

„Nejsem Raddlová, nikdy jsem jméno svého muže nepřijala, on přijal mé.“ Zmohla se na odpověď. Hlas měla sípavý a sálem se rozmohl šepot.

„Klid,“ ozval se znova muž „paní Accidecio, chcete říct na svou obhajobu něco.“ Eleonora k němu zvedla pohled a pohlédla mu do očí.

„Nevím z čeho jsem obviněna, jediné co jsem viděla, byla smrt, mučení a nespravedlnost.“ Znova sklonila hlavu. Nikdo nepromluvil ani slovo. Dokonce i starostolec na ni překvapeně hleděl, jenom jedem muž se tvářil naštvaně.

„Bu-budeme pokračovat. Eleonora Accidecio, jste obviněna ze šíření černé magie, se zabíjení a mučení nevinných lidí. V nápomoci pána zla k získání moci …“ dál už to neposlouchala, motala se jí hlava a z ničeho nic se začala propadat temnotou. Omdlela. Kdyby nebyla připoutaná sesula by se na zem. Bystrozorové k ní přiskočili a zjistili, že jen omdlela. Probrali ji a nalili do ní posilňující lektvar. Eleonora byla otřesená.

„Je obžalovaná schopná pokračovat.“ Zeptal se ministr Brousek bystrozora, který ji podal lektvar.

„Ano pane, jen omdlela vyčerpáním.“ Odpověděl bystrozor.

„Dobrá, budeme pokračovat. Jste si vědoma, svých spáchaných zločinů?“ otázal se ministr.

„Nevím o žádných, které bych z obvinění udělala. Jedině to, že se snažím přežít, kvůli mým dětem, které jsou nevinné. Ale to vy nepochopíte. Nepochopíte ani mě proč jsem si vzala Toma, ani to proč jsem s ním žila krásných 12 let. Nikdy jsem nikomu neublížila, vždy jsem Toma krotila. Ano dovedla jsem ho zpět do života, když zaútočil na Pottrovi, ano milovala jsem ho a miluji ho do teď. Nikdy jsem od něho nebyla mučena ani mě do ničeho nenutil. Od doby co jsem byla na začátku sedmého měsíce jsem poznala, že vy lidé jste pouhá sebranka, která si neváží života. Ano Tom byl sice krutý, ale na mě a na děti vždy byl milý a něžný. Nikdy mi neublížil. Vy nechápete smysl života, proto raději zemřu, jen aby jste nedostali mé děti. Ty jsou pro mě vším a že zemřu zajistím tím, že je nikdy už nenajdete. Budou v bezpečí.“ Při svém proslovu zpříma hleděla Brouskovi do očí. Ten viděl v jejích očích jenom bolest a strach. Nebyla tam zášť nebo nenávist.

V sále se nikdo nezmohl ani na slovo. Ministr byl konsternovaný. První kdo se probral byla jedna žena ze strarostolce.

„Vy popíráte, že váš muž vraždil a mučil.“ Eleonora k ní zvedla zrak.

„To netvrdím, můj muž mučil a vraždil a taky za to zaplatil životem.“ Při tom jí stekla slza po tváři. Žena na Eleonoru hleděla překvapeně. Tohle si nemyslela. Ministr se po tom zpamatoval.

„Takže. Přiznáváte že jste mučila a zabíjela.“

„Ne nikdy. Nikdy jsem na to nechodila jen párkrát a to jsem jen přihlížela, jako Tomova žena.“ Řekla smutně.

Ministr se jen ušklíbl, že jí nevěří.

„Má někdo důkazy o její nevině, pokud ne tak přistoupíme k hlasování.“ Bylo chvíli ticho, pak se jedna postava postavila, Brumbál jenom zaskřípal zuby. Poznal v osobě svojí zástupkyni McGonagallovou. Brousek se na ni podíval jako skoro celý sál.

„Mám důkazy, že paní Eleonora nikomu neublížila, spíše se snažila pomáhat. Vděčím ji za život.“ Sálem to zašumělo.

„Jak Vám tedy zachránila život.“ Ptal se dál.

„Unesl mě Voldemort, paní Eleonora došla do sálu, kde mě mučil a odvedla mě do jejích soukromích komnat, kde mě ošetřila a podala potřebné lektvary abych neměla následky. Když jsem jí chtěla poděkovat, tak mi řekla. Že toho mám nechat, když jsem zachránila její život i nenarozených dvojčat a jejího syna Ondřeje.“ Stála vedle Eleonory. Eleonora se na ni vděčně dívala.

„Proč jste jí musela zachránit život.“

„Unesli ji bílí kouzelníci. Nějakým způsobem se od nich dostala i se svým synem. Byla na začátku sedmého měsíce. Poppy tedy Pofreyová ji ošetřila u mě v domě. Její synek byl v šoku. Od něho jsem se dozvěděla, že jsou na cestě už dva dny. Tehdy paní Eleonora málem potratila, byla podvyživená a zraněná. Nedokázala se sama ani posadit.“ Mluvila klidně. Všechny ženy hleděli s otevřenými ústy. Většina jich znala McGonagallovou jako svoji profesorku, nebo se s ní seznámili někdy po škole.

McGonagallová dala ruku na Eleonořino rameno. Tím ji mírně uklidnila a Eleonora k ní zvedla její pohled.

„Máte nějaké důkazy k tomu.“ Ozval se Brousek.

„Ano, Poppy Pomfreyovou, která mě pak ještě ošetřovala. Dokud jsem nebyla úplně v pořádku.“ Pak povstala další osoba a přisvědčila všechno co tu bylo prozatím řečeno. Přešla k Eleonoře a sundala jí pouta, která ji svazovala moc.

„Co si to dovolujete.“ Rychle Pomfreyovou chytili a snažili se ji odtáhnout.

„Okamžitě mě pusťte, paní Eleonora není schopna pohybu. Mučení a nedostatek jídla ji příliš vyčerpali.“ Lidé protestovali. Brousek ujednal klid.

„Zavřete ji, za plánovaný útěk vězně.“

„Ne.“ Eleonora se trochu zpamatovala. „Nechte ji být, vy nechápete. Tohle je jen kvůli tomu že jsem nedokázala zachránit Brumbálovu dceru. To všechno, ta válka a vraždění. Proč lord Voldemort mučil a vraždil. Proč, protože nebyl nikdy milován. Dokud jsem nedošla já.

Když jsem nedokázala zachránit Evelin, vzdala jsem se kouzel. Ano divíte se, nikdy jste neslyšeli jak to přesně bylo. Za to všechno položil můj bratr život. Málem mě to stálo život mích dětí a vy se chcete mstít, Vy. Já jediná tu mám právo se mstít. Nikdo jiný. Dokud nepochopíte smyslu života nepochopíte co je to dar žití. Nyní si se mnou dělejte co chcete. Zabíte mě, jako nějakou škodnou, pošlete mě do Azkabanu, mě je to jedno. Hlavně když budou děti v bezpečí.“ Znova si sedla na křeslo. Chovala se jako královna.

V okolí Eleonory se začalo něco dít. Něco zvláštního. Její potrhané šaty se měnily i vlasy měla z ničeho nic umyté a učesané. Nikdo nebyl schopný nic udělat. Jakmile se to dokončilo, Eleonora povstala. Za ní se objevili tři postavy v bílém. Eleonora se jím poklonila hluboce a zůstala klečet.

„Vstaň dcero moje. Je na čase, abys zpátky přijala místo královny, které ti náleží. I když jsi nedokázala zachránit život dívky, který byl tvůj první úkol. Ostatním jsi dokazovala po léta, že jsi hodna své rodiny.“

„Matko, nezasloužím si tvou přízeň, můj bratr, prvorozený syn je mrtvý a to jen kvůli mně. Kvůli tomu, že jsem si vzala Toma Royvoje Raddla.“ Stekla jí slza po tváři. Žena, která k ní mluvila si sundala kápi. Všichni uviděli Eleonoru ve starší podobě tak podobnou, jako vejce vejci.

Přistoupila k ní a zvedla ji.

„Nemáš za co obviňovat. Alberte.“ Postava vedle ní si sundala kápi. Eleonora spatřila tvář svého bratra.

„Bratříčku.“ Vrhla se mu do náruče a rozplakala se.

„Ano jsem to já Eleonoruško, už tě neopustím. Bohužel tvého muže jsem nedokázal zachránit.“ Držel ji v náručí, vedle nich stála jejich matka, která se usmívala.

„Je čas sestřičko, aby antikové opět se ujali vlády jak zde na zemi tak i v celé galaxii. Naše kultura i společnost díky tobě poroste a bude znova vládnout.“ Dal ji pusu na čelo.

Nikdo v sále se nezmohl ani na slovo. Dokud se nevzpamatoval Brousek.

„Povolejte mozkomory.“ Zakřičel na celou síň.

Ihned se ochladilo, ale jakmile mozkomoři dorazili před Eleonoru, poklonili se jí a políbili lem jejího pláště. Pak se odplazili, ale nezvedli se. Nikdo se neopovážil ani pohnout. Tohle nikdy neviděli. Ona měla moc jak nad temnotou tak světlou stranou.

„Nyní se pokloňte vaší královně země a císařovně vesmíru.“ Rozezněl se hlas její matky.

 

23.07.2008 19:32:41
Vinka
Postavy z povídek patří Rowllingové, nekladu si na ně žádné peněžní nároky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one