bg02ag.png

Žena, ale čí

 

Někde ve Skotsku

Žena v pokročilém těhotenství se plahočila polní cestou, tak aby ji nezahlédli vesničané. Šaty měla špinavé a částečně i potrhané. Vedla za ruku asi osmiletého chlapce. Na obou bylo vidět že mají za sebou dlouhou cestu.

„Pojď Ondrášku, musíme ještě chvíli jít.“ Snažila se povzbudit chlapce, který už sotva šel.

„Já už nemůžu, maminko.“ Stěžoval si chlapeček.

„Musíš ještě kousek jít, tady jsme moc na ráně, uvidíš za nedlouho zase budeme doma s tatínkem.“ Snažila se uklidnit svého synka a přitom utěšovala i sebe. Už toho měla taky dost, ale musela se na noc někde schovat.

Došli k nedalekému lesíku, kde byly jesle se senem a studánka o kousek dál. Žena se vyčerpaně posadila a vytáhla krajíc chleba. Rozlomila ho na poloEleonoru a větší půlku dala svému synovi.

„Na pojíme a na noc tu zůstaneme.“ Mírně se usmála.

„Maminko, co je ti?“ vyděsil se chlapec, protože žena začala blednout, nakonec se sesula. Byla vyhladovělá, už to prostě nešlo. Už utíkaly dva dny od bílých kouzelníků. Chtěli ji využít proti jejímu muži. Teď byla na pokraji sil.

Chlapec ji snažil probudit, ale jeho maminka se nechtěla probudit. Kousek od lesa stál malý domek, chlapec na nic nečekal a rozběhl se tam.

Bušil na dveře jako šílený, dokud mu neotevřela postarší žen a s přísným pohledem.

„Co se děje, hoří snad někde.“

„NE, ale maminka.“ Chlapec na nic nečekal a táhl ženu k lesíku. Když tam došli, tak se žena sklonila nad chlapcovu maminku.

Žila, ale nebyla na tom dobře. To poznala hned. Vytáhla hůlku a ženu přemístila pomocí levitačního kouzla do domu. Chlapec šel vedle ní.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se žena a mírně se na chlapce usmála.

„Ondřej paní, bude maminka v pořádku.“ V očích měl slzy.

„Neboj se bude v pořádku, jedna známá je lékouzelníce, ale jak se dívám tak ty kouzla znáš že ano.“ Chlapec jen přikývl. Snažil se zadržovat slzy, ale moc mu to nešlo.

Uložili ženu do postele. Chlapec si k mamince přisedl a vzal ji za ruku. Žena mezitím odešla dole a zavolala krbem:

„Poppy, mohla bys.“

„Co se děje Minervo. Stalo se ti snad něco?“ zeptala se hlavy u sebe v krbu Pomfreyová.

„Mě nic, ale našla jsem ženu v bezvědomí, teda dovedl mě k ní její syn. Je těhotná a jsou kouzelníci. Nemohla by ses na ni podívat. Když tak i na chlapce.“

„Ano jen si vezmu pár lektvarů.“ Poppy se za nedlouho objevila u Minervy chvíli po tom co skončili rozhovor. Minerva ji hned zavedla do pokoje, kde žena ležela. Poppy k ní hned přispěchala, ale chlapec jí odmítl k ni pustit.

„Ne, kdo jste.“ Naplákal.

„Ondro.“ Zašeptala žena na posteli sotva slyšitelně. Pak se otočila na ženy v pokoji.

„Děkuji.“ Znova omdlela. Minerva nic nemeškala a odvedla chlapce z místnosti. Dovedla ho do kuchyně a uvařila mu kakao. Chlapec se jí rozplakal.

 

Nahoře rychle vyšetřila Poppy ženu a podala jí několik lektvarů. Pak se odebrala dolů.

„Minervo,“ vstoupila do kuchyně, chlapec hned zbystřil „bude v pořádku, jen je unavená a podvyživená, ale jinak je ona i dítě v pořádku.“ Usmála se Poppy.

„Maminka nejedla kvůli mně.“ Plakal chlapec. Poppy se na něj podívala zkoumavým pohledem.

„Jak to myslíš, že nejedla kvůli tobě?“ optala se Poppy.

„Unesli nás, kvůli tatínkovi. Mamince moc jídla nedávali a ještě dost nechávala mě. Pak jsme utekli.“

„Kdo vás unesl?“ zeptala se zase Minerva.

„Maminka jim říkala bílí kouzelníci.“ Chlapec už to nevydržel a rozplakal se na plno.

„Pojď musím tě prohlídnout.“

„Ne já chci za maminkou.“ Snažil se jim utéct, ale Poppy ho chytla.

„Počkej, půjdeš za ní, jen se podívám jestli nejsi zraněný ano?“ chlapec přikývl.

„Minervo, jeho maminka by se měla probrat každou chvíli, měla by něco sníst, prozatím lehkého.“ Minerva jen kývla a nachystala polévku.

Když došla nahoru tak žena už byla vzhůru a rozhlížela se. Snažila se posadit, ale nedařilo se jí to.

„Počkejte paní, pomůžu vám.“ Jakmile uslyšela hlas tak se vyděšeně po něm otočila.

„Kde je Ondra?“ zeptala se hlasem který napovídal, že nemá daleko od zhroucení.

„Je v pořádku, je dole v kuchyni. Poppy ho jen prohlídne a dojde za Vámi. Můžu se na něco zeptat?“ Žena jen mírně přikývla.

„Opravdu Vás unesli Bílí kouzelníci a jen by mě zajímalo jak dlouho jste na cestě.“

„Ano, Ondra je moc upovídaný. Zhruba dva dny a dva dny jsme byly u nich. Směla bych se zeptat kdo jste.“

„Minerva McGonagallová a Vy?“ žena na ni vytřeštila oči.

„Profesorka McGonagallová?“ zalapala po vzduchu a třeštila na ni oči „Eleonora Accidecia.“ Odpověděla když žena přikývla.

McGonagallová ji pomohla se posadit a dala jí na nohy tác s jídlem.

Eleonora se na jídlo podívala a pak na Minervu.

„Bylo by lepší, kdybychom odešli než Vás dostaneme do problémů.“

„Nevím proč by jste měla odcházet. Ani se sama neposadíte. Za chvíli přijde Brumbál .“

„Ne prosím ne, Brumbála ne. Prosím já odejdu nebudu déle obtěžovat.“ Snažila se stát, ale kdyby ji Minerva nechytla tak se sesune na zem. Nohy jí vypověděli službu. Dveře se otevřeli a v nich stál Brumbál. Eleonora ustrašeně se na něj dívala.

„Albusi, proč má z tebe paní Accidecia strach.“

„Jak že se jmenuje?“ zeptal se Brumbál a propaloval ženu na posteli.

„Já odejdu, nebudu déle obtěžovat.“

„Myslím že mi první podáte pár informací.“ Už se neusmíval, měl přísný pohled, který napovídal že to nebude jen tak.

„Albusi vy dva se znáte.“

„Ne nikdy jsme se nesetkali, je to žena Voldemorta. Takže od ní jistě dozvíme spoustu užitečných informací.“

„Profesore Brumbále, ale já nic nevím. Tom se se mnou o nich nebaví. Zavolejte Severuse on Vám podá lepší informace než já.“ Začínala se klepat. Minerva se na ni zkoumavě podívala.

„Jak to myslíte?“

„Vím že dělá u mého muže špeha, prozatím to Tom nezjistil, ale už něco tuší. Měl by si dávat větší pozor.“ Brumbál švihl hůlkou a Eleonora byla přivázaná k posteli tam kde seděla. Vyděšeně se podívala na Brumbála.

„Myslím, že teď nejste v pozici, aby jste mohla tu rozkazovat.“ Eleonora začala škubat provazy, ale byli příliš pevné na to že byla příliš vyčerpaná a slabá bez moci.

„Prosím já nic nevím, prosím.“ Žadonila a slzy jí stoupaly do očí. Bála se co je s Ondrou.

„Teď Vás přemístíme a uvidí se jak na tom pak bude Váš syn.“

„Albusi…“ zděsila se McGonagallová.

„Nechci nic slyšet. První se musíme dozvědět nějaké informace a tohle je ten nejlepší zdroj.“ Podíval se na ni přísně ta před jeho pohledem mírně ucouvla. Eleonora už začínala mít zkrvavené zápěstí jak se snažila dostat pryč.

Brumbál mávl hůlkou a Eleonora byla volná. Vyskočila na nohy a chytla ho za hábit. Byl o hlavu vyšší než ona.

„Kde je můj syn, kde, co jste mu udělali, je to jenom osmileté dítě.“ Cloumala s ním ani si neuvědomovala, že na ni všichni překvapeně hledí. McGonagallová ji chápala. Chápala ji jako ženu i jako matku. Bála se o své dítě a pro ně by byla ochotna obětovat život. Vždyť jí to malý Ondřej sám řekl. Nejedla jen aby měl dostatek její syn. I když tím ohrožovala jak život nenarozeného dítěte tak i svůj.

„Prosím.“ Žadonila. Brumbálovi se jí podařilo chytit za ruce a odtáhnout ji od sebe. Po tvářích ji tekly slzy strachu. Zhroutila se na zem, a rozvlykala se na plno. Minerva k ní přistoupila, ale Eleonora se od ní odsunula a vystrašeně se na ni dívala.

„Prosím, kde je můj syn.“ Na nic jiného nemyslela.

„Nebojte se paní Accidecio, je v pořádku.“ Pak uslyšeli otevírání dveří a v nich stál Pošuk Moody. Přejel svým pohledem situaci a s Brumbálem vzali Eleonoru z každé strany pod pažemi a přemístili se.

 

Objevili se v zasedací místnosti, kde se vyskytovalo pár členů řádu. Už na ně čekali. Eleonora byla příliš slabá aby mohla tohle vydržet. Omdlela. Posadili ji do křesla a tam ji připoutali. Jednoduchým kouzlem ji kouzlem probudili. Zmateně se rozhlížela, když spatřila kolem sebe asi deset lidí. Byla tam převaha mužů.

„Kde je můj syn.“ Bylo první co od ní uslyšeli.

Začala trhat provazy co ji poutali ke křeslu a rozdírala si tak už odřené ruce. Skoro všichni se podívali na Brumbála o čem to mluví.

„Prozatím je v pořádku, ale záleží jen na vás jak na tom bude. Podle toho co nám řeknete.“

„Já nic nevím, jste stejní jako bílí kouzelníci. Využíváte malé děti, za to zaplatíte.“ Znova omdlela. Byla tam i jedna silnější žena malé postavy.

„Albusi, vy držíte jejího syna a kdo vůbec je ta žena, jen se na ni podívejte. Měla by si odpočinout. A k tomu je těhotná.“ Rozkřičela se paní Weasleyová.

„Klid Moly, nikdo jí přece nechce ublížit.“ Snažil se ji uklidnit její manžel. Otevřely se dveře a vstoupil muž celý v černém. Jakmile uviděl shromáždění kolem něčeho co ještě neviděl. Přešel až k nim a  otevřel úžasem pusu.

„Co-co ta tu dělá?“ začal zděšením koktat. Všichni se na něho podívali jak na blázna.

„Co by, snažíme se ji vyslechnout, ale moc se nám to nedaří.“ Odpověděl rozmrzele Moody.

Rychle k ní přišel a zkontroloval jestli ještě žije a její životní funkce.

„Nedávali jste jí veritasérum že ne?“ takhle rozhozeného ho asi ještě nikdo neviděl.

„Ne zatím ne. Severusi, co se s tebou děje.“ Zeptal se Brumbál.

„Za první je na něj alergická a zemřela by. A ten další důvod je, že ji Pán zla hledá po celém světě. Dokonce na to využívá všechny své přisluhovače.“

„Severusi.“ Zašeptala. „Kde je Ondra.“ Ten se jen otočil na ostatní a čekal na vysvětlení. Eleonora těžkopádně otevřela oči a podívala se

„Jak je vám? Na vypijte to.“ Přistrčil jí lahvičku k ústům. Eleonora jen odvrátila hlavu.

„Nebojte se není to veritasérum. Je to jen posilňující lektvar.“

„Já jsem už jeden dostala.“ Špitla slabým hlasem.

„Myslím, že teď konečně zjistíme jestli jsi s námi Snape!!“ zaburácel Moody až sebou Eleonora poplašeně trhla.

„Vy jste se už totálně zbláznili, jestli pán zla zjistí že tu máte jeho ženu a syna tak nás všechny zabije a bude mu jedno co se s ním stane. Hledá ji jako šílený, aji smrtijedi se mu raději vyhýbají. Jakmile mu řeknou, že ji nenašli tak je mučí.“ Zařval Snape a zrušil připoutání. Eleonora dál seděla ani se nehla. Nebyla už schopná. Poslední síly vyčerpala.

„Paní můžete chodit?“ zeptal se.

„Ne, Severusi, vem si můj řetízek a odveď mého syna. Pak najdi mého bratra, Tom ti řekne jak. Za žádnou cenu ho však neposílej sem.“ Znova omdlela. Snape na nic nečekal a vzal ji do náručí.

„Moly, který pokoj je volný.“

„Pojď Severusi, ukážu ti.“ Po Brumbálovi a ostatních ještě střelila nevraživý pohled a už cupitala za Snapem.

Dovedla ho do druhého patra a ukázala mu volný pokoj. Snape ji co nejopatrněji položil na postel a otočil se na Moly.

„Nemohla by jste jí pohlídat a když tak i dát něco k jídlu. Jistě bude vyhladovělá. Já se pokusím tuhle situaci vyřešit. Nesmí se hlavně s ní hýbat ani přemisťovat. Mohlo by to stát život nejen její a dítěte, ale i nás všech. Já se teď pokusím najít jejího bratra.“

„Severusi, opravdu je to žena ty-víš-koho?“

„Ano je, ale paní Eleonora je světice. Drží svého muže v mezích a snaží se zabránit tomu aby její syn byl vystaven zlu, mučení a podobným věcem.“ Poprvní snad Moly viděla Severuse nešťastného.

„Musím jít. Auu.“ Chytl se za levé nadloktí.

„Pán volá. Omluvte mě.“  Rychle se přemístil. Moly se podívala na ženu, která ležela na posteli. Přikryla ji a odešla do kuchyně jí něco připravit k jídlu. V kuchyni byl pouze Lupin, bylo na něm poznat, že včera byl úplněk.

„Moly, co se to tam děje a proč Snape tak nahoře vyváděl.“

„Ani se neptej. Kdybys věděl, nevím jestli už to všem tak trochu neleze na mozek?“ Lupin se na ni nechápavě podíval.

„Pojď, někoho ti ukážu. Prej je to žena ty-víš-koho. Ale jediné co z ní zatím dostali, je jen to, že se hrozně bojí o syna, který je u někoho z řádu.“ Vzala tác a šla na horu. Lupin se vydal za ní. Když vešli do pokoje Eleonora ještě byla mimo. Moly si k ní sedla a mírně s ní zatřásla.

Otevřela oči a vyděšeně se rozhlížela kolem sebe. Když uviděla dva neznámé lidi, snažila se od nich odsunou co nejdál ale moc jí to nešlo. Moly vstala a vzala tác, který před tím odložila na stolek.

„Paní, nikdo vám nechce ublížit, musíte něco sníst.“ Ustrašeně se na ně dívala.

Pak se podívala na Lupina.

„Vlkodlak, kde je můj syn, prosím. Že není se Šedořbem?“ Chytla Moly za ruku.

„Nemusíte se mě paní bát. Nikdo vám neublíží.“ Žena se rozplakala. Stočila se na bok a bylo jí jedno. Nerozuměli co říkala mezi vzlyky jen občas zaslechly slova syn, prosím a podobně.

Moly se k ní posadila a začala ji hladit po vlasech.

„Prosím paní, musíte se uklidnit. Tohle Váš stav jen zhorší.“ Eleonora k ní zvedla uplakanou tvář.

„Já opravdu nemůžu za to že Brumbálova dcera zemřela, byla to nehoda.“ Znova schovala tvář do dlaní a plakala. Oba se na ni překvapeně dívali.

Věděli, že měl Brumbál dceru, která zemřela.

„Paní Accidecio, proč by obviňoval zrovna Vás, vždyť se to stalo před 10 lety?“ zeptala se Moly.

„Můj národ mě poslal i s bratrem sem mezi kouzelníky a lidi, měli jsme tomu zabránit, ale ona nikoho nikdy neposlouchala. Snažila jsem se ji zachránit, ale bylo už pozdě. Tehdy mě Brumbál málem zabil, kdyby tam nebyl bratr tak jsem mrtvá. Potom jsem se seznámila z muže.“ Neplakala už, ale barvu měla skoro bílou.

„Paní musíte něco sníst.“ Eleonora jen kývla a vzala si kousek chleba. Moly jí pomohla se posadit.

„Nevíte, kde je Severus?“

„Volali ho paní.“

„Jen doufám, že se Tom nedozví, že dělá pro Brumbála. To by zabil asi i mě.“ Zakroutila hlavou. Snědla sotva kousek chleba a ničeho se už ani nedotkla.

„Prosím snězte ještě něco, jistě jste hladová.“ Usmála se na ni Moly.

„Děkuji paní…“

„Weasleyová, ale říkejte mi Moly.“

„Děkuji Vám Moly. Já jsem Eleonora, ale říkejte mi Eleonoro.“ Neusmála se.

Vzala do třesoucí ruky lžíci a pomalu začala jíst polévku.

 

23.07.2008 19:26:20
Vinka
Postavy z povídek patří Rowllingové, nekladu si na ně žádné peněžní nároky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one