bg02ag.png

3. První týden v Bradavicích

... ach co to jako je ...

2. kapitola - První týden v Bradavicích

 

Ráno se Nat probudila jako obvykle v půl šesté ráno. Rychle vykonala ranní hygienu a šla si zaběhat. Jenom tak v kraťasech a mikině. Nevšimla si, že ji pozorují dvě černé oči, když vybíhala ven, si zaběhat kolem jezera. Běhala asi tak hodinu a pak rovnou se vydala do Velké síně. Jakmile tam vběhla, všechny pohledy se otočili na ni.

„Dobré ráno přeji všem." Usmála se na celou Velkou síň a šla se posadit ke stolu. Právě si nabírala další porci míchaných vajíček, tak se vedle ní a Nevila, který před chvílí přišel, vmáčkla se mezi ně její malá sestra Kristin.

„Čau prcku, jak jsi se první noc tu vyspala?" usmála se na svou sestru Natálie.

„Jo fajn, jak ty. Nevíš co je s dědou a babičkou. Tváří se divně a babička …" zmlkla, protože právě vstoupila do síně profesorka McGonagallová a rovnou začala rozdávat rozvrhy. Nat na ní poznala, že není ve vlastní kůži.

„Pani profesorko, je Vám dobře?" optala se jí Nat, když jí podala rozvrhy.

„Ano, ale nechápu proč se ptáte slečno Brumbálová!" odpověděla jí ostřeji než chtěla.

„Já jen, že jste nějaká bledá, vezměte si tento lektvar. Je to lehký lektvar na posilnění." Usmála se na svou profesorku. Ta jenom kývla a schovala si lektvar do hábitu. Podala jí rozvrh a šeptala do ucha.

„Natálko, snaž se prosím tě, alespoň pro dnešek nic neprovést a vezmi si hábit." Byla tak skloněná, že si to vypadalo jako by mluvila ke Kristin. Ta jen neznatelně kývla.

McGonagallová pokračovala dál v rozdávání rozvrhů.

Když po chvíli vedle ní se ozvalo hrozné zakňučení. Když se podívala, tak viděla úplně bílý obličej Nevilla.

„Neville, jsi v pořádku?" zeptala se vedle něj Kristina.

„Jo jsem, jen my zase máme lektvary." Zaúpěl sotva slyšitelně.

„Nat," ozvala se Kristin, „nepomůžeš Nevillovi s lektvary, jsi na to výborná." Podívala se na svou sestru a zářivě se na ni usmála.

„Neboj, samozřejmě že ti Neville pomůžu. Lektvary mě baví, tak nevidím v tom problém." Usmála se na Nevilla. Nevill s těch dvou sester byl úplně hotový. Nikdy mu nikdo nenabídl pomoc. Ano Hermiona se sice snažila, mu pomoct, ale nikdy to nebyl nikdo kdo by byl tak sebevědomí a hlavně známé osoby, samotná vnučka Brumbála. Běhalo Nevillovi v hlavě. Mezi tím se Kristin pustila do snídaně.

„Ségra, já musím padat, musím se ještě zkulturnit." Dala jí pusu na líci a vydala se na kolej.

„Jo fajn, dojdeš sem ještě?"

„Asi to nezvládnu, ale uvidíme se když tak u oběda. Zatím se měj Kris." Odešla.

 

Došla do sklepení pár minut před zvoněním. Hábit měla jen tak ležérně přehozený přes ramena. V ruce nesla zvláštní tašku. Nikdo ovšem neviděl kotlík a to je dost překvapilo. Byly tam rozděleni na dvě skupiny. Zmijozelští a Nebelvírští.

„Čau děcka." Usmála se na ně Natálie.

Zmijozelští jenom něco odfrkli a Nebelvírští jí odpověděli na pozdrav. Nevill byl bílý jako stěna.

„Ty Neve? Mohla by jsem si sednout k tobě?" otočila se od Zmijozelských Nat k Nevillovi.

„Co … jo jasně." Ozval se roztřeseně.

„Dík, co jste vlastně dělali minulý rok?" vyzvídala.

„Ty Nat," ozval se Harry, „kde máš kotlík?" Zmijozelští se pochechtávali.

„Tady v tašce, to víš, mám ji očarovanou." Usmála se.

To ale už Snape otevřel dveře a pustil je dovnitř.

 

„Takže tento rok máte dělat NKU."

„Ach jo už zase." Utrousila Nat potichu. „Co pořád s tím NKU mají?" kroutila hlavou.

„Slečno Brumbálová, máte něco proti NKU."

„Ne pane profesore, i když mi vysvětlovali co jsou to za zkoušky, proč je musím mít, když už mám jiné zkoušky." Usmála se jako neviňátko.

„Slečno Brumbálová, nehodlám s Vámi diskutovat o tom co je důležité. Když řekne pan ředitel že je budete dělat, tak je dělat budete!!"

„Ale já jsem neřekla, že je nebudu dělat. Jen pořád nechápu proč se dělají, když normálně se toto skládá už ve 14." Kroutila pořád hlavou.

„Slečno Brumbálová k tabuli. Trochu si Vás prozkoušíme." Věděl že mu odpoví na každou otázku, ale chtěl ji trochu potrápit.

Zkoušel ji asi půl hodiny a pak ji posadil s V zpátky do lavice.

Pak jim zadal lektvar, u kterého Nat pomáhala Nevillovi. Ten byl tak nervózní že mu po 10 minutách hrozilo, že to vybouchne. Nat udělala zvláštní kouzlo kolem kotlíku a naházela tam pár přísad.

„Co si myslíte, že děláte slečno Brumbálova?" ozval se nebezpečně Snape.

„Co by, jen spravuji Nevillův lektvar."

„Pokud vím, tak jsem Vám zadal, že ho máte dělat samostatně ne?" začal spouštět hrůzu.

„Já vím ale jen jsem udělala kolem kotlíku silové pole. Vždy to dělám, když připravuji nové lektvary, které hrozí vybouchnutí. A neděste ho. Kdyby jste ho neděsil tak by mohl být výborný v lektvarech." Usmála se na něj.

„Co, to snad nemyslíte Vážně? Uděluji Vám na dnešní večer trest!!!" usmál se nebezpečně.

„Děkuji, konečně první rozumný." Usmála se na něj.

Do konce hodiny bylo už docela v pohodě.

 

Další hodinu měli přeměňování. Profesorka byla ještě bělejší než ráno. Natálie se na ni dívala dosti vyděšeně, tak ji už hodně dlouho neviděla. Výklad proběhl docela v pohodě. Nat si nic nezapisovala, jen pořád sledovala profesorku. Párkrát se nenápadně chytila i stolu.

Půl hodiny mluvila o NKU, pak už probíhal dál opakování a co všechno budou dělat.

Konečně skončila hodina a Nat seděla dál v lavici. Čekala až všichni odejdou. Když se za posledním zavřely dveře, přešla ke katedře, kde si zmoženě sedla profesorka a sklonila hlavu.

Nat se jí lehce dotkla ramene. Profesorka sebou škubla. Podívala se na ni. V obličeji byla bílá jako stěna.

„Co se ti stalo? Prosím řekni mi to?" Natálie nikdy nedávala na sobě znát bolest či strach. Od té doby co viděla zabít své rodiče, tak se uzavřela. Vždy se jen smála, jen párkrát ji viděla plakat.

„Nic holčičko, je to v pořádku."

„Ne není, jsi strašně bledá. Ruce se ti chvějí, několikrát jsi se musela chytit stolu?" usmála se mírně na profesorku.

„To bude dobré. Jen jsem unavená, v noci jsem skoro nespala." Snažila se o úsměv.

„Ale jak to, …"

„Ššššš no tak, jen jsem unavená." Objala ji.

„Jdu pro dědu, tohle nejde, musíš si odpočinout. Pojď zavedu tě k tobě." Usmála se Natálie.

 

Rychle spěchala do ředitelny. Chrlič ji nechtěl pustit, tak se tam rovnou přemístila.

„Dědo…" vykřikla poplašeně, ale když tam zpozorovala další lidi tak se zarazila. Byla strašně nervózní.

„Co se děje Natálie?" podíval se na ni přísně.

„Musíš se mnou, rychle." Tahala ho rychle ke dveřím. Vyšli před chrlič.

 

„Co se děje Natálie?"

„Dědo musíš se mnou, je jí špatně. Už od rána je jí špatně, musíš se mnou, rychle." Táhla ho do kabinetu profesorky McGonagallové.

„Minervo, co se stalo?" optal se, ale v jeho hlase nezněla něžnost ani vážnost, ale mírné pohrdání. Natálie na něho vytřeštila oči.

„Dědo, co se děje mezi váma?"

„Nic holčičko, Albusi, je mi dobře, zbytečně tě sem tahala."

„Dobře, tak já se vrátím k poradě. Takže zvládneš ještě dvě hodiny prváků po obědě?" ujistil se.

„Ano …"

„To si děláte oba ze mě prdel. Málem se v naší hodině složila a teď tu sedí bělejší než stěna za ní a ty se jí jen tak zeptáš, to zvládneš že jo?!!!!!" Začala se Nat pitvořit po Brumbálovi.

„Jste oba padlí na hlavu. Myslíte že dovolím aby se vám něco stalo, když už nemám nikoho jiného mimo vás a sestry? To se šeredně mýlíte, jdu za Poppy.

„Nikam nepůjdeš? Minerva řekla že jí je dobře, ty jedině vydáš do velké síně na oběd." Řval po ní Brumbál.

„Na to zapomeň nenechám ji tu v takovém stavu. Nevím co se stalo, ale je mi z tebe zle dědo." Práskla za sebou dveřmi a spěchala na ošetřovnu, doufala že tam bude.

 

„Madam Pomfreyová, madam Pomfreyová," křičela jen co otevřela dveře. Poppy Pomfreyová se tak lekla, že upustila na zem lahvičku s lektvarem.

„CO co se stalo?" podívala se na Natálii.

„Musíte se mnou, profesorce McGonagallové je špatně. Prosím, pojďte se mnou?" tahala ji.

„Co o čem to Nat mluvíš?" byla mírně mimo sebe z toho jak Natálie vtrhla na ošetřovnu.

„Když vám to potom vysvětlím, půjdete se mnou a pomůžete jí?" Nat byla čím dál víc nervózní.

„Dobrá, počkej vezmu si tašku." Usmála se na Natálii a ta se mírně zklidnila. Táhla ji sebou.

 

„Nat počkej, zpomal." Brzdila Pomfreyová Natálii.

„To nejde, je jí od rána špatně, prosím pospěšte si." Dorazili do kabinetu přeměňování v rekordním čase.

Nat se neobtěžovala ani zaklepat a vpadla tam jako uragán. McGonagallová se šíleně lekla a dokonce i vyskočila z křesla.

„Poppy co se děje?"

„To bych ráda věděla já. Nat za mnou se přiřítila jako uragán, že …"

„Prosím já vám to všechno potom vysvětlím, jen se na ni podívejte." Řekla sotva plačtivě. Poppy tedy už nic neříkala a šla prohlídnout Minervu.

„Natálie, uklidni se, je v pořádku. Je jen vyčerpaná, za pár dní bude v pořádku."

„Ale děda, …"

„Natálko, bude to v pořádku."

„Ale sotva se držíš na nohou a děda se chová…"

„Nat, prostě jsme se včera trochu chytli, nic víc v tom není." Usmála se na ni McGonagallová.

„Co, vy jste se pohádali? To kvůli mně, že ano?" v očích měla slzy a klečela před Minervou, která seděla v křesle.

„Ne holčičko. Je to v pořádku, nebylo to kvůli tobě." Pohladila ji po vlasech.

V Nataliných očích se objevili slzy. Z ničeho nic se zvedla a podívala se na Poppy Pomfreyovou.

„Madam, bude opravdu v pořádku. Nevím co bych dělala, kdyby se jí něco stalo." Řekla už plačtivě Natálie.

„Natálko, Nat, no tak se uklidni." Objala ji rychle McGonagallová.

„Já nechci, aby se ti něco stalo?"

„Ššššš já vím. Klid holčičko, jen jsem unavená, poslední dobou toho na mě bylo moc." Usmála se na ni a dala jí pusu do vlasů.

„Poppy, měli by si jít na oběd. A ty mladá dámo, půjdeme za Albusem." Usmála se na všechny McGonagallová.

 

Přišli do ředitelny, tam ještě pořád seděla profesorka Prýtová a profesor Kratiknot.

„Albusi, musím s tebou mluvit a to hned."

„Minervo, teď nemám na tebe ani na Nat čas!" řekl dosti podrážděný hlasem Albus.

„Vím, ale tohle je velice důležité. Filiusi, Amélie (nevím jestli se tak jmenuje Prýtová, snad mi to odpustíte), byly by jste tak laskaví a nechali o samotné?" podívala se na ně přísně. Zase to byla ta přísně vyhlížející dáma.

Oba se bez řeči zvedly a odešly. Brumbála by mohl pohledem zabíjet.

Minerva bez řeči se posadila do křesla a Nat ji napodobila.

„Myslím, že je na čase říct Nat, co ti přelítlo přes nos."

„Mě nic přes nos nepřelítlo." Podíval se na ni přísně.

„Na mě to Albusi nezabírá. Nat se vyděsila, když se mi udělalo trochu špatně. Poprvé od smrti rodičů jsem ji zase viděla tak skleslou. Dobře víš co tím myslím."

„To je v pořádku. Asi bych měla jít." Už se zvedala, ale ruka Minervy ji zarazila.

„Ne ty tu zůstaneš a vyslechneš si to. Jsi dost stará na to, abys vše už pochopila." Zarazila ji v půli pohybu. Nat se zpátky posadila a vyčkávala co jí řeknou její prarodiče.

„No Albusi, nechceš jí konečně říct, proč náš syn s jeho ženou zemřeli? A proč šel předtím Voldemort po Potterových?" dívala se na něj přísně. Ano to bylo právě to proč se včera pohádali. Minerva McGonagallová chtěla, aby jí to řekli a hlavně jí dali volnost. Věděla, že pokud Natálie dostane dostatek volnosti. Bude s ní vzorná žačka.

Brumbál si zhluboka povzdechl a sundal si brýle. Mezi tím co si je čistil tak začal vyprávět.

„Víš Nat, začalo to tvým narozením. Prohlásili jsme že jsi se narodila v jiný den, i když tví rodiče s tím nesouhlasili. Bohužel Tom se nějak dozvěděl, že jsi se narodila v jiný den. Zjistil tvé pravé datum narození."

„Takže mi chceš dědo říct, že jsem se nenarodila 30. června, ale kdy teda?" řekla mírně zoufalá.

„Ano, narodila jsi se přesně 13. května, v pátek 13. Pro mudly ale i pro kouzelníky je to zakleté datum. Hlavně květen a pátek třináctého. Ještě v době zakladatelů byla vyřčena věštba samotnou Rovenou z Havraspáru:

            Ta jen že narodí v osudný den máje, kdy pracovní týden se pomalu

            blíží ke konci bude ovšem zvláštní. Nikdo nebude vědět,  jakou přesně

            bude mít moc, ani jak ji ovládnout. Bude se učit, i když ráda. Bude

            poznamenaná. Poznamenaná tím, že bude žít bez rodičů, tím ji

            poznamená samotný pán zla.

            Bude vypadat šťastná, ale nastane den, kdy bude muset pomoct

            vyvolenému. Osobě, jenž nikdy necítila zášť bude pomoct temnota

            k vzestupu na vrchol, až překoná největší trápení. Doje i ona dívčina

            ke štěstí největšímu a tím je láska."

Odříkal to její děda a při tom se díval Natálii do očí. Ta na něho čučela s otevřenou pusou.

„To ale ještě dědo nevysvětluje, proč babička je v takovém stavu."

„Víš Natálko, chtěla jsem po Albusovi, aby ti dal větší volnost. Vím že jsi úžasná osoba, která potřebuje jenom trochu volnosti. Včera jsme si řekli moc špatné věci, prostě jsem moc nespala. Sama Poppy ti řekla, že budu v pořádku. Nati, nechci abys ses tímto zabývala. Máš daleko důležitější úkol, než kdokoli jiný. Daleko důležitější než Harry Potter. Ty jsi ta, kdo spolčí zlo s dobrem. Ty máš tu moc ho zastavit."

„Ale, tam bylo jen řečeno, že temnota mi pomůže a že pomůžu vyvolenému. To je Harry, to vím. Prostě jen…"

„Ne Nat, musíš pochopit, že ty jsi ta, která mu pomůže, ať už budeš mít sebevíc průserů. Věř,  že vždy máš svou rodinu, která se za tebou postaví." Usmála se na ni babička.

„No ale měli bychom jít na oběd." Z ničeho nic se ozvala znova McGonagallová. Už neměla tak bledou barvu. Natálie ale dál seděla a hleděla na profesorku.

Minerva ji prstem zavřela pusu a tím ji taky probrala.

„Asi jo." Zvedla se a odešla.

 

Od tohoto dne se už dost mezi Albusem a Minervou změnilo. Znova našli svůj ztracený vztah. Dost dlouho mezi sebou zůstávali jenom kvůli svým vnučkám, ale dnes se to změnilo.

Jen Natálie se nezměnila, dělala ještě větší problémy než do posud. Hagrid ji co chvíli našel v lese, kde buď sbírala nějaké bylinky, nebo jen tak pozorovala jednorožce.

 

Byla ve škole už týden a za tu dobu si vysloužila 9 trestů. Byla sobota večer a Natálie se právě vracela s posledního trestu co tento týden měla. Musela s Filchem uklízet a i když byla unavená tak se usmívala. Ani Protiva, který ji chtěl polít barvou, jediným pohledem obrátila kouzlo proti němu.

Sice mistr vždy zuřil, když používala nejvyšší magii, ale proč se v ní trochu neprocvičit. Denně chodívala běhat, denně něco provedla ať už Filchovi nebo Snapeovi, který jí ještě neodpustil jak na něj řvala na té konferenci.

Právě se vracela, když potkala dvojčata Wealeyovi, jak něco kutí.

„Hej kluci, na koho pak je ta pastička?" podívala se na ně nevinným kukučem.

„Typni si kočko."

„Frede, ještě jednou mi řekni kočko a zalítáš si. Tady to máte blbě. Dejte tam tohle, to jsem štípal naší drahé Dolores, chytne to jenom ji a ostatní jako by to tu nebylo."

„Teda, jak to víš."

„Já nejhorší žačka. Tady to musíte nastavit mírně doprava a pak pronést. KULTURE MACHINE. A poběží to samo." Usmála se na oba a dál chystali tu malou pastičku.

 

Druhý den ráno se po škole rozezněl šílený řev. Natálie se jenom nechápavě dívala kolem sebe, ale přesto se v duši usmívala.

„Natálie Brumbálová!!" vběhla do Velké síně Dolores Umbridgeová. Kolem její hlavy lítal malá fénix, který ji každou chvíli kloval do hlavy.

„Ano pani profesorko, stalo se něco?" zeptala se nechápavě. Jako by se nic nedělo.

„Co se stalo, okamžitě zrušte toto kouzlo. Ať ten pták hned zmizí!!!!" vřískala na celou Velkou síň. Natálie se tvářila nechápavě.

„Ale pani profesorko, já za to opravdu nemůžu. Přece fénix nejde vykouzlit, je to vyšší bytost. Je složená jenom s ohně, to by nezvládl ani Teo." Tvářila se jako svatoušek.

„Okamžitě to zrušte Natálie Brumbálová." Řvala jako smyslů zbavená.

Ta jen stála s mírným úsměvem, její děda, právě vešel do síně.

„Dolores, co se stalo? Á vy jste si pořídila fénixe, jsou úchvatní." Pohladil malého fénixe po hlavičce Brumbál. Ten jako by se uklidnil a posadil se Nat na rameno.

Pak se ale něco stalo jiného. Fénix se začal zvětšovat a měnit barvu, až byl celý bílý jako padlý sníh a oči měl modré jako Natálie.

„Natálie, mohla by jsi mě to vysvětlit?" zatvářil se přísně Brumbál.

„Asi se Vločka nudila, občas to dělá." Zatvářila se jako neviňátko.

„Natálie," zvedl hlas Brumbál „nemůžeš toho nechat, alespoň na hodinu? Co s tebou mám dělat, za každý trest mě ještě poděkuješ. Já už opravdu nevím co s tebou. Asi udělám věc do které se mi vůbec nechce. Žádné narozeniny. Zůstaneš ve hradě." Po tom se otočil a vydal se k učitelskému stolu.

Natálie se podívala zvláštním pohledem na Umbridgeovou, při kterém tuhla krev v žilách. Tohle si drahá Dolores odskáče. Zatnula ruce v pěst a odešla do knihovny. Fred a Georg se za ní vydali, když zjistili, že naštvaná míří do knihovny, tak ji doběhli.

„Nat, co šílíš? No tak počkej, chceme s tebou mluvit." Nat se otočila s fénixem pořád na rameni na dvojčata.

„Tohle znamená válku a tu válku taky rozpoutáme. Bitvu vyhrála, ale válku nemá šanci. Pomůžete mě?" Usmála se na ně nebezpečně.

„Jistě děvče, tobě vždy." Pak si všichni plácli rukou.

04.02.2013 19:44:28
Vinka
Postavy z povídek patří Rowllingové, nekladu si na ně žádné peněžní nároky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one