bg02ag.png
... i ty jedna ...

3 kapitola - Plány

 

Všichni tři si sedli do toho nejtmavšího kouta knihovny. Natálie před ně naskládala hromadu knih, aby na ně nikdo neviděl.

„Tak kluci, potřebovala bych se dostat do knihovny s omezeným přístupem. Děda mě tam nechce pustit, bojí se, že bych něco vyvedla. Nemáte něco jak by jsem se tam mohla dostat?" podívala se na oba.

„Co tak použít neviditelný plášť?" ozval se Fred.

„Harry jeden má, jistě by ti ho půjčil." Dořekl za bratra George.

„Hm to by možná šlo, ale musel by tam jít Harry, ten je oblíbenec dědy. Děda totiž plášť dokáže prokouknout a kdyby mě nachytal tak mě zabije. To by nešlo, nešel by nějaký lektvar?" podívala se na oba.

„Jediná možnost je, že zaměstnáme učitele tak, abys měla dostatek času, ale jak zaměstnat všechny?" přemýšlel na hlas Fred.

„To by šlo, co tak něco vymyslet, něco jsem zaslechla o vašich vynálezech." Usmála se Natálie.

„Myslíš krvácivé kokosky, nebo jazyk jako jelito?" usmál se spiklenecky Fred.

„Hm to jsme myslela, ale tohle není dobré. Stačí mávnout hůlkou a přestane to." Usmála se Nat. Chvíli bylo ticho, v kterém bylo slyšet jak jim mozky šrotují.

Natálie se náhle podívala na svého fénixe Vločku a v mysli jí poslala.

„Vločko, mohla by jsi mě dostat do oddělení s omezeným přístupem?"

„Jistě Nat, ale nebudeš mít pak problémy?"

„Neboj to zvládnu, potřebovala bych se podívat, co jsou tam za knížky."

„Jistě. Připravená?"

„Jistě." Chytila se fénixe a obě se přemístili s menším zábleskem.

Další ale poměrně menší záblesk se objevil v zakázané části. Rychle se tam začala rozhlížet, co jsou tam za knihy. Hned dvě se jí zalíbili, ale jednu vrátila, protože byla o černé magii a tu nemá Nat ráda. Rychle poprosila Vločku, aby ji přemístila zpátky. Oba kluci seděli strnule a dívali se před sebe. Nat se tam nechápavě podívala a uviděla naštvaný pohled profesorky McGonagallové.

„Hups."

„Ano hups, všichni tři pojďte se mnou a to hned." Podívala se na ně přísně. Ani jeden nic neříkali.

 

V klidu se zvedly a následovali profesorku do jejího kabinetu. McGonagallová za nimi práskla dveřmi.

„Cos tam k sakru dělala, Natálie pokud vím, tam nemáš přístup do knihovny s omezeným přístupem?" začala běsnit McGonagallová a její rty se stáhli do úzké linky.

„Ale babi co si myslíš?" právě si uvědomila co řekla a přikryla si pusu.

„Natálie, pokud vím tak nemáš mě tady ve škole tak oslovovat!" z očí ji sršely blesky.

„Promiň babičko, nechtěla jsem tě rozšílit."

„To se ti stává poslední dobou hodně často!" přerušilo ji až klepání a vzápětí tam stoupila Dolores Umbridgeová.

„Minervo…"

„Teď ne Dolores, nemám na tebe čas. Dojdi potom!" zařvala na ni McGonagallová.

„Ty mě vyhazuješ?" nafoukla se Umbridgeová.

„Ano a jestli mě nenecháš dořešit to tady s těmi třemi tak se neznám." Řvala jako smyslů zbavená. Jen co Umbridgeová vycouvala na prah dveří, Minerva mávla rukou a Dolores ještě něco chtěla říct, ale nestihla to. Protože se jí zabouchly dveře před nosem. Nat ještě taky mávla rukou a udělala místnost zvukotěsnou.

„Babičko prosím uklidni se. Kluci to udrží v tajnosti. Viď kluci." Ti jen přikyvovali, protože tak naštvanou ji neviděli už dlouho.

„Upozorňuji Vás, že jen jediným slůvkem se o tom někde zmíníte, tak vás roztrhnu jako hada a myslím si, že Brumbál, ten Vás zabije rovnou." Podívala se na ně přísně.

„Ale no tak babičko, nepouštěj hrůzu. Stejně nechápu, proč to tajíte?"

„Natálie snažíme se udržet to v tajnosti, kvůli bezpečnosti." Byla už docela klidnější, ale pořád se tvářila jako vrah.

„Tak a vy dva Frede a Georgi, vy mi teď taky slíbíte, že se o tom nikde nebude zmiňovat, ani před rodiče, ani sourozencemi. Prostě nikde."

„Ano pani profesorko, nebojte se. Nat se supr holka, už i kvůli ní." Usmáli se na profesorku.

„Dobře věřím vám, ale jestli to někdo zjistí, tak si mě nepřejte a teď zmizte, všichni." Dveře se náhle otevřely, a všichni tři se raději rychle klidili.

 

„Teda, ta zuřila?" podíval se Fred na své dva společníky.

„To sice jo, ale nebyla to ještě nebyl ten největší řev. Zažila jsem horší, jinak je fakt moc fajn." Usmála se Natálie na dvojčata.

„Víme, že je supr, dost krat nás už podržela."

„Jo taková ona je. Je fakt supr, děda nevydrží tak dlouho to v sobě dusit. Vždy hned vyjede." Zakroutila hlavou s úsměvem Natálie.

 

Došli do komnaty nejvyšší potřeby a tam se usadili do křesel kolem krbu.

„Nat, co máš pod tím hábitem." Usmál se Georg.

„Ale jen knížku." Vytáhla ji. Oba kluci se mírně jí štítily, protože byla celá politá a vypadala celkově odpudivě. Béžová barva byla jako by ji někdo oblil a stránky byly ještě horší.

„Natálie co je to za knížku?" podíval se na svou kamarádku Fred.

„To jsou lektvary, nejtěžší a nejnebezpečnější lektvary. Přesný název zní To nejtěžší co kdy člověk uvařil." Usmála se na kluky.

„Tebe ty lektvary vážně baví co?" mrkl na ni Georg.

„No jasně, je to můj koníček. Ale specializaci mám spíše přeměňování a přírodní magii. Jak jste na zahajovací slavnosti slyšeli, tak před Vánoce dělám poslední zkoušku z přeměňování, abych mohl v březnu obhájit diplomku a v červnu nebo v červenci lektvary. Sice nevím jak to zvládnu, protože Snape nechce nic slyšet, že by mi pomohl z výzkumem a děda nemá čas." Posteskla si.

„Ty to zvládneš, jsi nejlepší." Poplácal ji po rameni Fred.

„Ty Nat, líbí se ti někdo." Změnil znenadání téma Georg. Nat se jen mírně začervenala.

„Ona se nám červená Georgi."

„Mám stejný názor Frede." Popichovali ji.

„No dobrá, tak se mě někdo líbí, ale vy mě odsoudíte?" posmutněla.

„Tak povídej kdo je to. Jsme kámoši ne a ti si všechno říkají." Usmál se na ni Fred a Georg mu přikyvoval.

Natálie si zhluboka povzdechla, no jo jsou to kámoši, takže to překousnou.

„Jeden kluk ze Zmijozelu, je mu prej už 18. Má tmavý oči a tmavohnědé oči. A jeho postava je prostě k nakousnutí." Zasnila se Natálie.

Oba zůstali na ni koukat, jako by spadla z Marzu.

„Ale je to zmijozelák!!!!" ozvali se zaráz.

„A co je na tom z jaké je koleje. Je prostě úchvatný." Zasnila se znova.

 

Dál se o tom už nebavili. Nat odvedla všem myšlenky k jejich plánu. Plánovali to tam tak dlouho, že zapomněli na oběd. Ale večeři si už ujít nenechali. Před ní ale ještě zašli do kuchyně, kde skřítkům nakázali, aby nalili profesorům na dně pohárů nějaký lektvar. Nat je ale poprosila, aby se vyhnuli pohárům její sestry a babičky. Děda to přežije. Pomyslela si. Kluci se neptali na její příčiny a byla jim za to vděčná.

 

V klidu se posadili ke svému kolejnímu stolu a Nat jim ukazovala nenápadně kdo se jí líbí. Byl to vysoký mladík, který s nimi chodil do ročníku. Natálie ho opravdu popsala do detailu. Kluci jí prozradili, že se jmenuje Thomas Moor. Prej ale nikdo moc o něm neví, že je prej dosti uzavřený a nesnáší otce.

„Kde tohle jste se dozvěděli?" podivila se Natálie.

„To víš máme své zdroje." Usmála se na ni dvojčata. Večeře už začala a byly tam všichni profesoři. K Natálii, Fredovi a Georgovi si přisedl ještě Nevil, který ji pořád děkoval za lektvary a pak ještě Harry a Hermiona. Celá pětka se právě smála Fredovu vtipu, když se ozvalo hvízdání od Mrzimorských. Všichni se po nich otočili a když podívali kam ukazují. Shledali všechny profesory mimo McGonagallové a malé Kristin, že jejich vlasy se obarvili na rudou, takže všichni profesoři se tvářili dosti nebezpečně. Hlavně Snape a Brumbál. Brumbálovi se obarvili i dlouhé fousy na rudou červenou.

McGonagallové při bližším pohledu cukali koutky. Jako jediná se prozatím nenapila s poháru, ani to neměla v úmyslu. Došlo jí, kdo to byl, Albuse vždy dokázala přechytračit, ale dosti se divila Severusovi, že ten to nepoznal. Pochopila, že měli něco v pohárech, tak zakázala i Kristin, aby něco pila. Raději jí a sobě vyčarovala novou sklenici, kde si obě nalili dýňový džus.

„Natálie Brumbálová." Ozval se hlas ředitele celou Velkou síní. Nat se při tom polila, takhle naštvaného ho dlouho už neslyšela.

Nat se raději přikrčila, aby na ni nebylo vidět.

„Nat to jsi byla ty?" ozval se vedle ní Harry.

Ta jen zakroutila svatouškovsky hlavou, že o ničem neví, i dvojčata se tvářila nechápavě. Brumbál rázným krokem šel rovnou k ní.

„Co mi k tomuhle řekneš?" zeptal se, ale i když chtěl na ni pouštět hrůzu při pohledu na ostatní mu cukaly koutky.

„Já? Dědo, ale já o ničem nevím, ale musím říct, že tobě a profesorovi Snapeovi to sekne." Usmála se na něj a pak věnovala pohled i Snapeovi. Mluvila dosti hlasitě, aby ji všichni slyšeli. Všichni zadržovali smích jak jen to uměli, ale moc jim to nešlo i Zmijozelským cukaly koutky. McGonagallová si něco zaníceně povídala s Kristin aby zakryla úsměv, který byl s pobavením hlavně jak vypadala Dolores.

Filius Kratiknot si ještě s těmi vlasy víc nastavoval a ukazoval se profesorce Prýtové, která jimi taky byla potěšena. Měla ráda legraci a tohle jí připadalo jako výborný vtípek stejně jako Kratiknot.

„Nevykládej, jediná ty a Severus dokážete udělat takové lektvary."

„Ó děkuji za pochvalu, ale já opravdu o tom nic nevím." Zatvářila se jako svatoušek a pevně uzavřela mysl. Kdyby jen náhodou. Částečnou ochranu poskytla i klukům, přece jenom, kdyby ho napadlo se jim podívat do mysli.

Ale to už u Brumbála byl i Snape a tvářil se jako kakabus.

„Jak se to dá dát dolů!!!" zeptal se nebezpečným hlasem profesor lektvarů.

„Já nevím pane profesore, asi to půjde dolů za dobrý skutek. Copak červenou nemáte rád, ale k té černé se to výborně hodí a vám to i sluší." Usmála se.

„To má znamenat vydírání?" zeptal se nebezpečně a nejraději by Brumbálovou uškrtil, zase ho zesměšnila.

„Já a vydírat, co si o mě myslíte pane profesore? Ale jak řekl děda, mohl jste to udělat já nebo vy. Já jsem to nebyla tak zbýváte vy." Usmála se na něj jako svatoušek. Snape se už neovládl a chytil ji za halenku, nedbaje Brumbála.

„Okamžitě to odčarujte!!!!!!!" Nat se jenom odfrkla a překroutila mu ruku za záda, až mu nebezpečně prasklo v rameni.

„Nikdy se mě už nedotýkejte. Vážím si vás tak nechtějte abych změnila názor. Když říkám, že jsem to nebyla, tak jsem to nebyla." To se ale Brumbál zpamatoval a chtěl zasáhnout, když ho Natálie pustila.

„Natálie, tohle opravdu už jsi přehnala. Za to budeš mít týden trest tady s profesorem Snapeem." Snape se jenom nebezpečně ušklíbl a šel si sednout zpátky ke stolu.

„Z radostí?" usmála se na svého dědečka, pak se posadila ke stolu a pokračovala v klidu v jídle.

„Teda Nat, kde jsi se to naučila?" zeptal se Harry.

„To víš boj beze zbraně i se zbraní se hodí i v kouzelnickém světě?" usmála se.

„Ty Nat," vzpomněl si na něco Fed „jak mohl vědět Brumbál jaká se ti hodí hůlka?"

„Jo tak tohle, no používala jsem ji necelý první rok, když jsem nastoupila v 7 do školy. Protože bych svou moc tak malá nedokázala samovolně udělat kouzlo. Za ten rok jsem se naučila svou magii ovládat, tak jsem ji už nepotřebovala." Usmála se na všechny, kteří lapali po dechu.

 

Po večeři se vydala rovnou do sklepení na svůj první trest se Snapeem.

Zaklepala a čekala na vyzvání, sice tu byla o pět minut dřív, ale to by nemělo nikomu vadit. Pomyslela si, ale to se mýlila, protože Snape prudce otevřel dveře až naskočila.

„Jdete brzo!!!" utrhl se na ni.

„Ano já vím pane profesore, vadí to snad?" usmála se na něj jako svatoušek.

„Ano vadí, sice si zakládám na dochvilnosti, ale teď se mi to nehodí!" zavrčel na ni, ale Natálie se nedala vyvést s omylu.

„Jestli zkoumáte jak odstranit tu barvu, tak toho nechte, do 20 hodin to zmizí samo. Jestli by jste na to použil kouzlo, tak Vám to ještě barvu zjasní." Usmála se na něj.

„Takže přiznáváte, že jste to byla Vy?" zeptal se nebezpečně.

„To jsem neřekla, jen že na to není žádný spolehlivý prostředek jak se toho zbavit. Jinak je už přesně 19. Takže jsem tu včas." Usmála se na něj, po tom co se podívala na hodinky.

„Pojďte." Utrhl se ještě víc nevrleji, když zjistil, že má asi pravdu, protože jeho barva byla opravdu sytější než před tím.

„Sedněte si." Ukázal ji na tvrdou nepohodlnou židli před pracovním stolem.

Natálie si v klidu sedla a čekala co bude.

„Takže vy chcete, abych na Vás dával pozor, když budete dělat své pokusy." Podívala se na ni.

„No ony to nejsou pokusy, spíše výzkum. Jedná se o to, abych mohla dodělat v létě si doktorát." Snape právě upíjel ze šálku kávu, kterou tam vyprskl zpátky.

„Cože, vy už děláte si doktorát, ale to vždyť …" náhle mu jeho ledová maska opadla a vystřídalo to překvapení s údivem. Nezmohl se na slovo.

„No ono to normálně se dělá až po Bradavicích a musíte několik let dělat výzkumy a publikovat, ale když jsem byla na akademii tak jsem všechno splňovala. Teď si dodělávám doktorát z Přeměňování a pak je tu Přírodní magie, ale ta mě čeká až za 2 roky ta je moc náročná." Posteskla si na oko, ale Snapea neobelstila.

„Nemáte toho nějak moc." Opět našel svůj klid.

„Ani ne, lektvary mám jako koníček a Přeměňování jako specializaci." Usmála se na něj.

„Profesor Brumbál se o ničem takovém nezmínil." Podíval se na ni přísně.

„To je normálka, děda občas už zapomíná na důležité věci. Hold už je moc starej." Pokrčila rameny.

„Jste normální." Vyjel na ni okamžitě Snape.

„Jo proč bych nebyla, kam tím míříte pane profesore?" podívala se na něj svými modrými očima a Snapeovi připadalo, že se na něj dívá Brumbál. Takový pronikavý pohled, ale bylo v něm něco víc, zvláštnost a nestrannost, taky tam není tolik odpovědnosti. I ty oči, ale byly o něco tmavší než ty Brumbálovi.

„Tak se zmiňovat o svém dědečkovi, vždyť …"

„Jo já vím, největší divotvorce a největší kouzelník blablabla. Jo a jediný koho se bojí to pako, počkejte jak že ho nazýváte? Voldort nebo tak nějak?" kroutila hlavou.

Snapeovi krev stoupala do hlavy. Jak se jen může opovážit se tak zmiňovat o Pánu zla, asi ho ještě nikdy neviděla.

„Nevyslovujte to jméno, když nevíte ani jak se správně jmenuje!!" zahřměl na ni a ani si neuvědomil, že stojí.

„To je toho, když byl u nás ve škole tak letěl z tama jako namydlenej blesk a to se Mistr ani nenaštval."

„Cože, vy jste …."

04.02.2013 19:44:50
Vinka
Postavy z povídek patří Rowllingové, nekladu si na ně žádné peněžní nároky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one