bg02ag.png

5. Trest jak se patří s úsměvem

... tak to má být pokaždé ...

4. kapitola - Trest jak se patří s úsměvem

 

Nat tohle už nebavilo, pořád jí někdo srovnával s dědečkem. Měla ho velice ráda, ale čeho moc toho moc.

„Víte co ne … profesore. Mě to nebaví, nejsem dědeček a nikdy nebudu. Musela jsem se dívat jak vraždí mé rodiče. Ne ani za necelé dva roky mě poslali do školy, kde jsem byla úplně sama. Nebyla tam žádná babička, žádný dědeček ani sestra. Studenti tam byli od 17 roků výš. Byla jsem benjamínek. Utrhovali si ze mě, vy si myslíte, že jste dokonalý! Zkuste jako malé dítě se muset naučit postarat o sebe samotný a pak mi řekněte jaké to je." Natálie už taky stála, byla naštvaná a to hodně. Kolem ní se začal tvořit kruh červené, zelené, modré a bílé barvy.

„Vím jaké to je." Špitl Snape. Tahle dívka ho nepřestávala překvapovat.

„Co?" zarazila se Nat. Tohle ji vykolejilo, z ničeho nic obávaný profesor lektvarů neměl svůj ledový klid, ale stál tam člověk ztrápený a unavený životem. Stejně jako její děda posledních pár roků.

„Vy jste ale měl rodiče." Řekla mírně.

„To sice ano, ale jaké. Raději žádné než mého otce." Nat od něho ustoupila o krok. Tolik trpkosti a nenávisti u nikoho necítila jako když on vyslovil slovo otec.

„Promiňte, nechtěla …"

„Ne já jsem nechtěl slečno, nechápu jak mě vždy tak dokážete vytočit." Dýchal zhluboka. Ale jeho oči vyzařovaly bolest, snad poprvé za dlouhé roky. Nat sklopila hlavu. Oba tam zaraženě stáli, protože oba přiznali něco co nechtěli. Severus Snape propaloval pohledem dívku, která před ním stála se sklopenou hlavou. Ani jeden neřekl jediné slovo. Jako by to všechno mělo nějaký důvod.

„Slečno," ozval se potichu „promiňte." Nat překvapeně zvedla hlavu. Mlčela, jen se navzájem měřili pohledy a zkoušeli svou nitrobranu. Nat náhle povolila svou obranu a nechala ho vstoupit do hlavy.

Viděl malé děvčátko, jak pláče uprostřed kruhu. Přichází muž a bere ji do náruče.

Vidí to samé děvčátko, jak se snaží bojovat, proti dvakrát tak většímu studentovi, snaží se. Slyší jen posměšky, znova pláče.

Děvčátko je už větší, vidí jak umírá jedna její kamarádka přímo jí v náručí.

„Né!" Náhle Nat přerušila spojení, zhroutila by se na zem, ale Snape ji chytil právě včas.

„Tohle se nemělo stát." promluvil Snape spíše pro sebe. Opatrně ji vzal a posadil do křesla, podal jí lahvičku sytě žluté barvy. Nat ho bez rozmýšlení vyklopila do sebe.

„Vy se nebojíte, že je to jed?" podíval se jí do očí.

„Ne, podle barvy i záchvatu je to posilňující lektvar. Nejsem začátečník pane pro-profesore." Byla ještě dosti slabá, ale když se chtěla postavit tak ji Snape zarazil. Udiveně se dívala do jeho očí.

„Ještě seďte, jste zesláblá." Řekl tichým klidným hlasem.

„Měly by jsme si promluvit." Stále ten jeho hlas. Nat ten hlas až děsil.

 

Mezi tím Brumbál chodil naštvaně po své kruhové kanceláři a McGonagallová seděla v křesle a pozorovala ho.

„Proboha Albusi uklidni se."

„Jak se k čertu mám uklidnit, podívej se co zase provedla." Mával svými červenými vousy.

„Náhodou ti ta barva sluší. Vypadáš mladší." Usmála se na něj Minerva.

„Takže sluší …" nadechoval se, ale nebyl schopen slova. Do místnosti vtrhla malá Kristin, oba se na ni podívali, co se zase děje. Minerva McGonagallová se začala naplno smát, ale Brumbál byl jiného názoru.

„Kristin, to neznamená, že když si barví hlavu tvá sestra, tak musíš i ty." Kristin měla místo svých krásných černých vlnitých vlasů rovné vlasy barvy blankytné modři.

„Já jsem si ji neobarvila. Jen jsem použila ten lektvar." Usmála se Kristin, ale potom se zarazila a podívala se zkroušeně na dědu. Prozradila omylem něco co neměla.

„Cože? Já ji opravdu už roztrhnu jako hada!!!" řval po celé ředitelně. Náhle si to nasměroval ke dveřím a někam vyběhl.

McGonagallová jen zakroutila hlavou a vstala z křesla.

„Moc ti to sluší miláčku, pojď musíme zastavit dědu, aby naši drahou Nat nezabil." Usmála se na Kristin.

„Babičko, ty si opravdu myslíš, že by jí děda ublížil?" podívala se s mírným strachem na babičku.

„Ne broučku, to se jen tak obrazně říká." Usmála se, když si všimla jak si malá Kristin oddechla. Dál už pokračovaly mlčky, protože sem tam se pohyboval ještě nějaký student.

 

Když došli do sklepení, kousek od Snapeova kabinetu, slyšeli jak Brumbál řve po Natálii. Když tam dorazili, Snape stál jako opařený a viděli zrudlého Brumbála vzteky. Natálie stála před ním a mírně se usmívala.

„Tak co mi k tomu řekneš?" chytil ji za její hábit.

„Nic, jen že to zmizí po 48 ho…" náhle se začala šíleně smát. Všichni na ni hleděli jako na blázna.

„Teda Kris, vypadáš skvěle." Konečně se přestala smát a zvedla se ze země, kde si klekla, jakmile ji děda pustil.

„Okamžitě namícháš lektvar po kterém se toho zbavíme!!!!!!!!!!"

„Dědo, ale to nejde, je udělaný tak že to prostě po 48 hodinách zmizí." Zatvářila se jako andílek.

„Náhodou Mistr to vzal jako výbornou zábavu." Minerva přistoupila k Brumbálovi a chytila jeho ruku, kterou už chtěl uhodit Nat.

„Albusi tohle už vážně přeháníš. Zklidni se, jako by jsi ji neznal." Zakroutila hlavou smířlivě.

„Pane profesore," ozval se Snape „budu s ní dělat ten výzkum." Všichni v místnosti se na něj podívali. Nikdo tohle nečekal. Nat ho rychle objala. Ten jí to neoplatil, ale mihl se mu mírný záblesk citu v očích, ale jen na sekundu.

 

Opravdu za 48 hodin, jim z hlav zmizela červená a vrátila se jim jejich barva. Ale to Nat s dvojčaty už plánovala další věc. Sešli se opět v komnatě nejvyšší potřeby.

„Kluci, mě to už nebaví, sice černou magii nemám ráda, ale ta babice by nenaučila ani nemluvně kouzlit." Usmála se na kluky a při tom popíjeli máslový ležák.

„S tím souhlasím Nat, ale co chceš udělat?"  optal se s lišáckým úsměvem Fred.

„No prvně se jí musíme zbavit." Navrhl George.

„Hm to by šlo, ale taky mě napadlo založit nelegální spolek, co vy na to? Znáte nějaké lidi, kteří by byli ochotni se přiučit trochu kouzel a naučili se bojovat?" usmála se na ně.

„No víme o pár lidech. Ale co uděláme naší drahé Dolores?" Podíval se na Nat. Ta jen přikývla a podívala se zvláštním pohledem na dvojčata.

„Ale tady to má někdo už vymyšlené." Řekli oba zároveň.

„Něco jen tak malého, co jsem ještě nikdy nevyzkoušela. Je to na způsob něčeho jako kolotoče. Vymyslela jsem na to kouzlo. Zní: carosello, je to z italštiny, potřebujeme ještě tři zaříkací krystaly a něco z osoby kterou tam chceme dostat jinak to bude působit na všechny a zrovna kolotoč na centrifuze se mi nechce podnikat." Ušklíbla se Nat.

„Hm zní to perfektně." Hvízdl George.

„Víc než to." Doplnil svého bratra Fred.

„Ale jak se na vás dva dívám, tak máte v plánu ještě něco."

„Káplas na to." Zazubil se Fred. „Brácho předveď jí to." George vstal a začal něco hledat po kapsách. Jen co to našel, vytáhl bílou krabičku. Nat se naklonila blíž, aby líp viděla.

Pomalu ji otevřel a vylétli z ní malí ptáčci.

„Mrcho mrcho mrcho." Opakovali všichni. A kroužili kolem George. Nat se zalykala smíchy, malí ptáčci taky měnili barvy.

Dlouho se ještě domlouvali, jak to udělají. Málem zmeškali i večeři. Děda ji a dvojčata důkladně pozoroval.

 

Ale další dva dny se v Bradavicích nic nedělo. Bylo to jako by je řev Brumbála uklidnil, ale to se všichni velice mýlili. Poznali to v pátek ráno, každému kdo prošel dveřmi do Velké síně narostly malé růžky. Samozřejmě i Nat a klukům, aby to nebylo tak moc nápadné.

Snídaně už skoro končila, když přiletěly sovy a jedna se zastavila i před naší Dolores, která krabičku hned otevřela, vyletěli z ní ptáčci a začali kolem Dolores kroužit a štěbetat. Mrcho Mrcho Mrcho Mrcho.

Brumbálovi i McGonagallové cukaly koutky, ale při tom zachovávali svou klidnou tvář. Kristin se podívala k Nebelvírskému stolu. Zamávala na svou smějící se sestru a sama se taky smála.

„Kristin, je to neslušné." Napomenula ji McGonagallová, ale sama měla co dělat, aby se nezačala smát.

 

Všichni si mysleli, že po tomhle na dlouho zase bude pokoj, ale jak se zpletli. Od snídaně neuběhli ani 2 hodiny, zrovna měli první hodinu přeměňování Zmijozel a Nebelvír, když se z chodby ozval šílený řev. Aniž by se je snažila profesorka McGonagallová zastavit, vyběhla z učebny jako první.

„Proboha." Zastavila se asi v polovině chodby. Dolores Umbridgeová byla chycena v nějakém kolotoči a pořádně to s ní smýkalo. Všichni se smáli až se váleli po zemi.

Ne nedělej to babi, ještě se to zhorší. Poslala jí nitrozpytem vzkaz. Ta se na ni nebezpečně podívala.

Za chvíli to skončí. Dívej, už to zpomaluje. A opravdu. Ani ne za minutu to všechno přestalo a Dolores Umbridgeová dopadla jak široká tak dlouhá na podlahu.

„Slečno Grangerová, pane Malfoyi, doprovoďte profesorku na ošetřovnu a vy ostatní zpátky do tříd a to hned." Zase to byla ta stará přísná McGonagallová, ale nenápadně mrkla na Natálii.

 

04.02.2013 19:45:16
Vinka
Postavy z povídek patří Rowllingové, nekladu si na ně žádné peněžní nároky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one