bg02ag.png

7. kapitola - Katastrofální rodinná večeře

... ach ti rodiče a prarodiče ...

7. kapitola – Katastrofální rodinná večeře

 

Bylo už po Vánocích, když Natálie a Thomas, přestali přede všemi skrývat svůj vztah. Spíše to bylo kvůli tomu, že Thomas strašně žárlil na Tea. Hold, když najdete svou holku u vás ve společensce, jak se opírá o jiného kluka, tak to aby se pak druhý divil.

 

Natalie, mu ovšem vysvětlila, že je pro ni jako bratr. Moc tomu nechtěl věřit, hlavně ani to, že ona taková divoženka jak ji nazval před celou školou Mistr. By neměla nikdy ještě žádného kluka. Sice pár kluků měla, ale dál než k puse nebo vodění za ručičku se nedostali. Spolu byly už dlouhé 3 měsíce a Thomas se rozhodl, že by ji mohl představit své matce. Natálce se do toho moc nechtělo, ale když se Thomas šel zeptat i jejího dědy, tak jí vyrazil dech. Myslela si, že se prostě na den vytratí a Mistr s Teem jako jediní budou vědět, kde je.

Byla v šoku, když ji zastavila jakási holka z Havraspáru, že má jít za ředitelem.

 

Byla mírně v šoku, ale když došla do ředitelny, myslela si, že si sedne rovnou mezi dveřmi na zem. V křesle za stolem seděl Brumbál a ten jí pokynul, ať jde dál, jen co překročila práh. Thomas vstal z křesla a čekal, dokud si Nat nesedne. Brumbál se mírně usmál jeho galantnosti.

„Cos potřeboval, dědo?“ optala se Nat zvědavě.

„Ani tak ne já jako pan Moor. Který za mnou dnes došel, a požádal mě, jestli bys nemohla v sobotu k jeho matce na oběd. Rád by tě představil.“ Brumbál se nepřestal usmívat.

„Tos neudělal?“ zeptala se šokovaně Thomase Natalia.

„Ano, nechtěl jsem ti přidělávat starosti a problémy s panem ředitelem.“ Odpověděl jí a mírně se na ni usmál. Kdyby neseděla, možná by se jí i polomila kolene.

„Dědo, a ty souhlasíš?“ zeptala se překvapeně Natálie.

„Mám podmínku. Sice pan Moor slíbil, že nebudeš v nebezpečí, ale rád bych s tebou někoho poslal.“ Usmál se Brumbál.

„U mě nevidím problém, pane řediteli.“ Usmál se Thomas.

„Ale já ho vidím. Nepotřebuji mít za zadkem pořád padesát bystrozorů. Thomas je můj kluk. To jako i na rande s námi budou chodit bystrozorové nebo členové řádu.“ Soptila Natálie.

To ale se ozvalo zaklepání.

„Dále.“ Ozval se Brumbál.

„Albusi, … promiň, že ruším.“ Usmál se mezi dveřmi Mistr.

„Mistře,“ chytila se hned šance Natálie. „děda mě nechce pustit, na ten oběd pokud nebude za mnou padesát bystrozorů.“ Rozštilovala se a přešla k oknu.

„Opravdu Natálko, padesát a já jsem myslel, že rovnou sto.“ Tropil si z ní žerty Mistr. Věděl o tom, protože o tom spolu už mluvili. Thomas zůstával v klidu. Nijak se nevyjadřoval. On byl u toho, když se ptali na Mistrův názor a co by měli udělat.

„Albusi?“ otočil se Mistr na svého nadřízeného, tedy spíše přítele. Stejně si dělal, co chtěl a nikdo mu nebyl schopen nic odmítnout.

„Jen chci mít jistotu, že se jí nic nestane. Přece jenom Voldemort po ní jde už hodně dlouho. Jen mám strach.“ Mírně pokrčil ramen. Při vyslovení jména sebou Thomas mírně cukl a v očích se mihl záblesk vzteku.

„Můžu vás ujistit, že Voldemort na ni nesáhne. Jen by se k ní přiblížil, tak ho vlastnoručně zabiju!!!“ ozval se ledově pan Moor. Až sebou Nat trhla, takhle mluvit ho ještě neslyšela. Snape se mohl jít zahrabat.

Oba muži si vyměnili pohledy.

„Pane Moore, nejsem si zcela jistý, že tak velkému kouzelníkovi jako je Voldemort by se nějaký nedostudovaný, nekvalifikovaný kouzelník mohl postavit.“ Ozval se smířlivě Brumbál. Za to Thomas si jen odfrkl, vstal z křesla a přistoupil ke své dívce u okna.

„Jak vy mu nazýváte Voldermort nebo taky celým jménem Thomas Rojvoy Raddley, znám dost dobře, abych byl schopen se mu ubránit. Můžu vás ujistit, že Nat, pokud bude se mnou, na ni nešáhne!“ přejel ji jemně po tváři. „Ani nikdo z jeho poskoků.“ Dodal už tiše a klidně. Zase měl ten klidný svůdný hlas. Brumbálovi se na tom něco nezdálo.

„Jak to můžete říct tak klidně?“ něco Brumbál tušil, ale nebyl si jistý. Nechtěl, toho Primuse shazovat. „Kde mám jistotu, že má vnučka bude v pořádku?“

„Pokud nevěříte mě, tak se zeptejte profesora Snapea. Je to dlouholetý rodinný přítel a jistě jsem si jistý, že Vám potvrdí slova, Voldemort naší rodině nic neudělá, jinak ho osobně zabiju!“ znova ta nenávist v hlase. Mistr se usmíval pořád, věděl, že tenhle chlapec je vynikající kouzelník, ale také viděl v jeho nitru velkou lásku k Nat a přísahu, kterou si dal sám sobě, že nikdy nedovolí nikomu, aby jeho vyvolené někdo ublížil.

„Albusi, sice nevím, jaký máš ty názor, ale já vím jedno. Tomuto mladému chlapci důvěřuji, Albusi. Má v sobě neskonalou lásku, takovou, kterou nemůže mít špatný člověk.“ Usmál se Mistr. Natálie se k němu s vděkem obrátila.

„Pořád se mi to ale Lio nelíbí. Nechat ji jít jen tak bůh ví kam a samotnou.“ Kroutil hlavou Brumbál.

„Nat, máš ještě pořád ten amulet, co ti dal Teo?“ ozval se náhle Mistr Lio.

„Ano, nosím ho pořád na krku.“ Vytáhla nádhernou ruční práci elfů. Byl tam zobrazen malý dráček, který si kouše ocas. Všichni v ředitelně dobře věděli, jakou mám zálibu v dracích. Dokonce i jednoho vlastnila, ale do Bradavic si ho přivést nesměla. Byl to její miláček, i když žil volně.

„Myslím, že náš problém je vyřešen.“ Usmál se Lio.

„Nerozumím Lio?“ nechápal co s tím přívěskem má co společného jejich problém.

„Jedná se o to Albusi, že kdyby byla v nebezpečí, Teo ji může okamžitě přenést i z toho nejlépe zabezpečeného místa. Je to démon nejvyšší kategorie, a pokud se nemýlím, tak mají mezi sebou sourozenecký vztah. Takže lehce zjistí, když jen Nat zaskočí rohlík.“ Usmál se Mistr a mrkl na svou svěřenkyni.

„Jak vidím, tak jste se na mě domluvili.“ Usmál se Brumbál.

„Tobě nic neujde, dědo.“

„Souhlasím, ale ještě musí souhlasit i tvá babička.“ Podíval se přísně na svou vnučku, přes své půlměsíčkové brýle.

„Ta souhlasí.“ Usmála se Nat a dala dědovi pusu.

„Teď nás tu nechte, potřebuji něco s Albusem vyřešit.“ Ozval se Mistr a vyhodil je ven. Ti rádi odešli.

 

„Teda Tome.“ Začal ho Nat líbat hned pod chrličem. To se ale za nimi ozvalo odkašlání. To k nim právě došla profesorka McGonagallová a profesor Snape.

„Věřím, že jste zamilovaní, ale zrovna u ředitelny. Kdybyste se alespoň někde schovali.“ Zatvářila se přísně. Koutky jí ovšem mírně cukali, když si všimla, jak oba zrudli a sklopili pohledy k zemi. To se už i mírně dovolil pousmát i Severus Snape.

„Abych nezapomněla Natálie, sháněla se po tobě sestra.“ Potom řekla heslo a vstoupila na točivé schody.

„Ve vší slušnosti Thomasi.“ Ozval se šeptem Snape.

„Neboj se.“ Usmál se mírně na něj pan Moor. Nat to mírně překvapilo, ale to už ji táhl pryč.

„Počkej, musím za sestrou, nechceš jít se mnou? Cestou mi můžeš říct, jak to, že si tykáš se Severusem?“ usmála se a vlepila mu polibek na tvář.

„Jednoduše, je to můj kmotr.“ Usmál se na oplátku Thomas na Nat.

„Teda, to jsi mi nemohl říct.“ Zatvářila se naštvaně.

„Nikdo to mimo mě, jeho a rodičů neví. Ani Brumbál, rád bych…“

„Neboj, mlčím jako hrob.“ Usmála se, to ale dorazili k pokojům její sestry.

 

Natálie zaklepala, ale hned vstoupila.

„Čau ségra, tak co je tak důležitého.“ To už malá Kristin vyskočila z křesla a rozeběhla se za ní.

„Tak jak, co děda, souhlasil s tou sobotou?“ chrlila ze sebe Kristin.

„Dost, zadrž, všechno ti řekneme. Teď ale kde máš ten čaj?“ usmála se na sestru. Ta se zatvářila trochu zklamaně.

„Drahá sestřičko,“ nasadila výraz McGonagallové „musím tě zklamat, ale čaj došel, je tu jenom čokoláda a sušenky.“ Nat se oblízla, to ale už seděla u stolku v křesle a vedle ní její sestra. Thomas se chvíli rozhlížel a pak se zeptal na tu otázku, která ho trápila už delší dobu.

„Nejsou to náhodou soukromé komnaty profesorky McGonagallové?“ když si všiml, že na krbu jsou fotky McGongallové, Brumbála a dokonce i jich dvou a ještě nějakých jiných lidí, kteří jak usoudil, jsou jejich zemřelí rodiče, protože holky se moc podobali na jejich matku, i když vlasy měli po svém otci.

„Jo, myslím, že bych ti měla poukazovat, kdo je vlastně všechno na těch fotkách.“ Usmála se Nat a přešla k němu ke krbu.

„Jen mi musíš slíbit, že to nikomu neřekneš!“ mírně se mu podívala do očí a čekala na souhlas.

„Jistě, vím jak je nebezpečné, už jen to, že vás Brumbál veřejně prohlásil za své vnučky.“ Usmál se Thomas a mírně si ji přitáhl pro letmý polibek.

„Kris, pomůžeš mi.“ Otočila se na sestru. Ta jenom kývla a připojila se k nim.

„Tak, toto jsou naši rodiče. Je to focené na poslední dovolené. Kris si to bohužel nepamatuje. Tohle je naše babička. Ano pochopil jsi dobře. Brumbál a McGonagallová jsou naši prarodiče.“ Usmála se Nat a ukazovala mu všechny fotky co tam byly vystaveny a k nim vždy historku, někdy něco pomohla i Kristin, protože tak byla víc s prarodiči než Nat.

„Nevadí, když mi tohle všechno vykládáte?“ optal se trochu nevěřícně Thomas.

„Ne babička s tím souhlasí.“ Usmála se Kristin. Ten jen pozvedl obočí.

„Jak jinak bych tě sem mohla vzít. Nikdy by tě dveře nepustili, kdyby babička o tom nevěděla a nesouhlasila s tím.“ Usmála se Natálie.

„A Brumbál?“ zeptal se trochu bojácně. Věděl, jak dokáže se naštvat. Sice ho za těch 7 let co tu studoval, nikdy neviděl až do tohoto roku, co věčně křičel na svou vnučku, když něco provedla.

„Co oči nevidí, to srdce nebolí.“ Usmála se malá, Kris.

Ještě si povídali, než se všichni společně vydali na večeři. Kris byla ráda, že ji neodstrkují. Jediný u koho to ještě zažila, byl Teo. Moc se jí líbil, jenže on ji bral jako malou holku. Nedivila se mu, přece jen byla o něj o dost let.

 

U vstupu do Velké síně se rozdělili. Kris a Nat si sedli k Nebelvírskému stolu a Thomas se vydal s mírným úsměvem ke Zmijozelskému.

Tam se k němu hned nahrnul Draco a chtěl, věděl podrobnosti. Jenže Thomas se jen na něj zamračil, protože věděl, že jeho otec by to z něj dostal. Už teď mu pomáhal s nitroobranou, aby měl alespoň trochu soukromí. Ve škole se ovšem musel chovat jako pravý Malfoy opovrhující vším a všemi.

 

 

Po dlouhých třech dnech konečně nastala sobota. Nat se té chvíle děsila. Teo si z ní dělal legraci.

„Natálko, uklidni se, je to jenom oběd. Bude tam Thomas, jeho máti a dva sourozenci. Nemusíš se bát, jakmile se budeš cítit divně, tak se chytni přívěsku a spoj se semnou. Ano. S Thomasem jsme se bavili, i jemu je dosti ouzko. To víš, jde představit svou vyvolenou.“ Usmál se Teo a zadíval se na hromadu jejich věcí na posteli. Přemístil se za ní rovnou do ložnice.

Všude byly poházené věci.

„Jak se mám uklidnit, vždyť já v hábitech nechodím a šaty. Ty, mám jenom několikatery plesové. Jak se tedy mám uklidnit.“ Řvala na něj už histericky a pak si sedla na zem a nešťastně rozhodila rukama. To Teo už nevydržel a vytáhl zmenšený balíček.

„Sice jsem je měl pro tebe až na tvé narozeniny, ale myslím, že se ti budou hodit.“ Usmál se na ni a hodil ji něco, co vypadalo jako krabička od sirek.

„Co je to?“ zeptala se překvapeně.

„Zvětši si to a uvidíš.“ Usmíval se podezřele Teo. Ta na něj ještě jednou hodila pohled a pak už to zvětšila a otevírala balíček.

„Ty vole.“ Ujelo jí, když vytáhla z krabice boty.

„Díl ale vykastrovaný ještě nejsem.“ Ozval se pobaveně Teo. „Hoď to na sebe, jestli ještě pořád mám tě v merku.“ Usmál se Teo z její postele. Právě do jejich pokoje se vracela Hermiona.

„Co ty tu děláš?“ ozvala se překvapeně.

„Nic, jen pomáhám šégře vybrat věci.“ Hermiona zvedla nechápavě obočí, ale to Natálie už vycházela v šatech, od Tea, z koupelny.

„Teda jo, jsi vážně sexi, jen se neukazuj tak před Brumbálem, jinak mě stáhne z kůže.“ Tmavě modré šaty za krk jí krásně zvýrazňovaly nádhernou štíhlou postavu. Byly zešikmené pod kolena. K nim měla boty na menším podpatku. Vypadala vážně úžasně.

„Tak a teď ještě něco s vlasy a mírně se namalovat, abys nevypadala, jako že tě právě někdo vytáhl z křoví.“ Po tomhle na něj Nat hodila papuč, kterou nesla v rukách.

„Sedni a neházej po mě věcmi, tolik času nemáme, abychom se mohli ještě poprat.“ Stoupl si Teo z její postele.

„Vždyť já vím.“ Zatvářila se jako na porážku.

„Hermi, mohla bys ji nalíčit, než ji učešu?“ ozval se Teo.

„Ty to umíš?“ ozvala se nevěřícně Hermiona od své postele, kde pozorovala dění v pokoji.

„Umím, baví mě to.“ Usmál se Teo. Hermiona na nic nečekala a stoupla si před Nat, kterou začala líčit, jemně, jen jí zvýraznila oči hnědou tužkou a dala jí světlé a tmavé šedé stíny na víčka. Moc dlouho jim to netrvalo a Nat byla přichystaná. Věděla o Teově zálibě česat vlasy. Sice to skoro nikdo nevěděl, aby ho nepovažovali za homosexuála.

On totiž až moc byl na ženské. Něco jako když jí líčili Siriuse Blacka za mlada. Stejný manekýn.

 

Natálie po čtvrt hodiny zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle, který se jí líbil.

„Suprový.“ Usmála se na oba.

„Tady si vezmi ten černý kabát. Je dlouhý a je na něm pár kouzel.“ Usmál se Teo. Ta se na něj se zdviženým obočím podívala.

„No co.“ Pokrčil rameny Teo. „Chci, abys byla v bezpečí.“

„Vážně ti to sluší.“ Zhodnotila její vzhled Hermiona.

„Dík Mio.“ Pak rychle už spěchala do kabinetu své babičky, kde se měla setkat s Thomasem a jít k nim domů.

 

Thomas tam ještě nebyl, za to její babička už ji čekala.

„Tak už jsi tu. Ukaž se?“ ukázala jí, aby se vysvlékla a tím se jí ukázala co má na sobě.

„Ty šaty jsi vzala kde? Nikdy jsem je na tobě ještě neviděla.“ Usmála se Minerva McGonagallová.

„Dal mi je Teo.“ Odpověděla Nat.

„Vždy měl výborný vkus. Asi tě i opět česal.“ Už jen konstatovala. Protože měla na hlavě složitý, ale přesto přirozený účes. Nat jen přikývla, víc už říct nestihli, protože Thomas právě klepal na dveře. McGonagallová mu šla otevřít.

V první chvíli se Thomas na chvíli zarazil ve dveřích a málem i otevřel pusu údivem. Tak totiž Nat ještě neviděl. Ve škole chodila převážně v kalhotách. I když párkrát ji viděl i v sukni.

Teď ale si připadal, že před ním nestojí jeho Natálie ale modelka.

„Dobrý den, paní profesorko.“ Mírně se uklonil profesorce. Ta mu jen kývla a zavřela za ním dveře.

„Připravená?“ optal se zdvořile.

„Ano. Snad ano.“ Byla nervózní. To se ale Thomasovi líbilo.

„Ale ještě ti něco chybí.“ Vyndal odněkud poupátku růže a opatrně ji ho zasunul nad levé ucho do vlasů.

„Teď už jsi perfektní. Co myslíte vy, paní profesorko.“ Otočil se Thomas na profesorku přeměňování, které se mírně leskly oči.

„Vypadáte oba kouzelně.“ Při tom ještě objala svou vnučku. „Dej na sebe pozor.“ Šeptal ji do ucha.

„Připravená?“ vytáhl starý přívěšek z kapsy u svého saka. Natálie jen kývla, ale to už ji držel Thomas kolem pasu a oba se dotýkali přenášedla.

Minervě McGonagallové stekla slza. Její malá holčička je už skoro dospělá.

 

Oba se objevili v menší hale. Vypadalo to tu velmi útulně. Thomas pomohl Natálii z kabátu.

„Takže, jste dorazili.“ Ozvala se z protějších dveří žena, která byla velmi podobná Thomasi.

„Ahoj mami, dovol, abych ti představil Natálii Brumbálovou. Nat tohle je moje mamka, Alexandra Moorová.“ Představil je Thomas.

„Velmi ráda vás poznávám paní.“ Podala jí ruku Natálie.

„Taky tě ráda poznávám, v dopis od Thomase a celé Vánoce jsem neslyšela o nikom jiném. Vidím, že si vybral velmi dobře. Holky!“ zavolala nahoru.

Ze schodů se vyřítili dvě daleko mladší holky než byl Thomas.

„Holky, tohle je Natálie, Thomasova přítelkyně. Natálie, tohle je Jess a Alžběta. Myslím, ale že je čas na oběd.“ Usmála se žena a vešla zpět do dveří, kterými přišla, byla to menší jídelna, ale všude na ni dýchala rodinná atmosféra.

 

Oběd byl výborný a Nat se velmi dobře bavila. Povídali si, po obědě se přesunuli do obýváku ke krbu. Všichni popíjeli čaj a bavili se, jen holky zmizeli, že jdou za kamarády do vesnice stavět sněhuláky.

„Dobře, ale před tmou doma.“ Usmála se na ně jejich matka.

„Dobře. Ahoj.“ A už jich nebylo.

Povídali si ještě nějakou dobu, dokud neslyšeli, jak se někdo přemístil přímo před dveře. Thomas mírně ztuhl a pak se podíval na matku.

„Není to otec, že ne.“ Zeptal se nebezpečně. Jeho matka jen pokrčila rameny a vstala, že se půjde podívat, to ale už dotyčný vcházel do dveří. Nat se otočila, a při pohledu na přicházejícího muže, tedy jestli to byl muž, mírně pootevřela ústa.

Thomas na rozdíl od ní vyskočil z křesla a vytáhl hůlku.

„Otče, pokud vím, tak jsem ti už několikrát říkal, ať necháš maminku na pokoji.“ Ozval se ledově a při tom z něho vycházelo něco jako syčení, ale slovům Nat rozuměla.

„Ale copak, syn pána zla ani nepředstaví svému otci svou přítelkyni.“ Usmál se nebezpečně. To ale už Nat vstoupala a vytahovala hůlku, že se bude bránit, nějak se jí nechtělo ukazovat, že kouzlí bez hůlky. Thomas ji posunul za sebe a kryl ji celou svým tělem.

„Odejdi, v tomhle domě už nejsi vítaný.“ Zavrčel opět Thomas.

„No tak Thomasi, nepokoušej své štěstí.“ Ozvalo se ledové zasyčení, až Nat přeběhl mráz po zádech. Cítila, jak se klepe strachy. Nevěděla, co může a nesmí. Thomasova matka stála bokem od nich.

„Tome, nech svého otce na pokoji.“

„Mami ty se ho ještě zastáváš, jediné co umí, tak zplodit další mé sourozence a pak o něm nikdo neslyší a jen občas o jeho zrůdnostech.“ Začal křičet Tom na svou matku.

„Nebuď drzý mladý muži.“ To už na něj Voldemort vyslal jakési kouzlo, v kterém Nat poznala Cruciatus.

„Tome, prosím, nechte toho. Už kvůli tomu nenarozenému dítěti.“ Oba se jako na povel podívali po ženě.

„Mami, neříkej, že jsi zase tě…“ nedokončil to. Protože už zase likvidoval další kouzla od svého otce.

„Takže ty chodíš s Brumbálovou, je mi ctí. I to že jsi mi ji dovedl pod nos.“ Zasmál se syčivě Voldemort.

„Teo, prosím, musíš pro mě dojít. Bojím se. Je tu Voldemort, prosím Teo.“ Prosila pořád dokola Natálie v duchu a při tom se modlila, aby Thomasovi neublížil.

 

Teo se tam objevil, jen co vyslovila celé to popáté.

„Ale Tom Rojvoy Raddle. Zase znepříjemňuješ životy. Co tu chceš, jestli neodejdeš, předhodím tě mému otci.“ Ozval se nebezpečně Teo a kolem něj se stahovala temnota.

„Teo, odveď ji, já si už s otcem poradím.“ Ozval se nebezpečně Thomas. Postrčil Nat k Teovi.

„Vážně nepotřebuješ pomoct.“ To ale už stál vedle něj a díval s plamínky v očích na Voldemorta.

„Teo víš, že tuhle magii nesmíme používat.“ Ozval se roztřesený hlas Natálie.

„Ale no tak sestřičko, pokud vím, nesmíme ji používat ve škole, o Voldemortovi nebyla nikde zmínka. Ty se hlavně s Thomasem přenes zpět do Bradavic, já si s tím hadím ksichtem něco vyřídím. Běžte za Mistrem.“ Popostrčil je víc do zadu.

Natálie se celá chvěla, ale přesto chytla Thomase a přemístila se s ním do Bradavic, přímo před Mistra, který rovnou šel z venku.

 

Natálie už to psychicky nevydržela a omdlela. Všechno se jí vrátilo. Smrt jejich rodičů, její únos, mučení. Thomas se k ní ihned vrhl.

„Natálko, Natálko, promiň, já netušil, že otec se tam objeví. Prosím, Natálko.“ Snažil se ji probrat. Mistr se k nim hned vydal, a když zjistil, že jen omdlela, tak ji vzal do náručí a poručil Tomovi, aby šel za ním.

 

Došli do jeho komnat, které byly skromně ale přesto luxusně zařízeny. Položil Natálii do postele a přivolal si lektvar, který vpravil do Nat. Pak naznačil mladému Moorovi, aby šel s ním vedle.

„Takže, co se stalo?“ zeptal se nebezpečně. Thomas se mírně přikrčil.

„Omlouvám se, bude v pořádku. To můj otec, zase tam došel, i když jsem mu říkal, aby nás nechal na pokoji.“ Ozval se zkroušeně Thomas a plácnul sebou do křesla.

„Bojím se, aby Teovi něco neudělal. Vypadal dost naštvaně.“ Dodal spíše už jen pro sebe.

„Tak tohle vypij, je to na uklidnění a teď mi všechno řekni. O Tea se bát nemusíš.“ Usmál se mírně Lio nad mladým mužem, který byl na dně.

„Všechno probíhalo v poklidu, dokud se tam nezjevil Voldemort. A ještě mi mamka, řekne, že čeká další dítě?“ schoval hlavu do dlaní Thomas. Bylo mu na nic. Jestli se tohle dozví Brumbál, tak ho zabije. To věděl jistě.

„Takže, ty jsi prvorozené dítě Raddla?“ zeptal se jen tak Lio. Jako by ho to ani nepřekvapilo, spíše to konstatoval.

„Ano.“ Zaskučel Thomas. „Nesouhlasím, co dělá, dřív jsem musel trpět jeho přítomnost, ale teď…“ odmlčel se.

„Brumbál mě zabije a Nat se mnou už nikdy nebude nic chtít mít.“ Povzdechl si. Pořád sledoval špičky svých bot.

„Thomasi, myslím, že Nat pochopí, proč … Teo.“ Ozval se náhle.

„Vše vyřízeno.“ Usmál se Teo. „Kde je?“ když nikde neviděl Nat.

„Spí vedle. Všechno se jí zase vrátilo.“ Ozval se klidně Mistr.

„Co všechno.“ Vystřelil náhle z křesla Thomas, až ho málem povalil. Teo si povzdychl.

„Aha, takže, ty nevíš o jejím únosu, ani o tom jak se musela dívat, jak Voldemort vraždí jejich rodiče?“ zeptal se, ale spíše to bylo konstatování.

„NE.“ Thomas byl na dně. „Kdybych to věděl, nikdy ji za matkou nevezmu.“ Zakroutil zničeně hlavou.

„Brumbál mě zabije.“

„Nikdo nikoho zabíjet nebude. A od Voldemorta máme na chvíli pokoj.“ Zamnul si Teo ruky.

„Jak to myslíš?“ poprvní se na něj podíval Tom.

„Jednoduše, nebude v použitelném stavu chvíli.“ Usmál se nebezpečně Teo až od něj Tom ustoupil o krok dozadu.

„A maminka?“ zeptal se vyděšeně.

„Ta je v pohodě. Jen asi si pospí.“ Usmál se Teo.

„Co, jak, co je s ní. Stalo se jí něco?“ vystrašeně si prohlížel Teovu tvář.

„Ne, jen jsem ji uspal a položil na gauč. Neboj, bude v poho. Nechtěl jsem, aby jí ublížil.“

„Musím zpět. Kdyby něco, Teo, mohl bys pro mě dojít? Musím se postarat o všechny.“ Po tom se přemístil pryč.

 

Teo jen pokrčil rameny a sedl si do křesla. Povídali si s Mistrem a čekali, až se Natálie probere.

Když se probrala, tak uslyšela z vedlejší místnosti hlasy, poznala, že je v soukromých komnatách mistra. Znova se rozplakala. To ale už oba vcházeli dovnitř, aby ji utěšili.

„Natálko?“ optal se opatrně Mistr. Jen se podívala, ale nic neřekla, slzy jí tekly jako nikdy. Takhle už dlouho neplakala, od toho únosu.

„Pšššt, klid maličká, bude to dobré. Víš, že jsi Tomase strašně vyděsila, když jsi omdlela?“ zasmál se Mistr. Ona jen na něho vyděšeně pohlédla.

„On-on je syn…“

„Pšššt, já vím, strašně se pro to trápí, že se tam objevil, musel se vrátit, aby se postaral o maminku a jeho sestry. Neboj se, bude v pořádku.“ Po těchto slovech Nat propadla hysterickému pláči, bušila pěstmi do Mistra, který ji nechal a čekal, dokud se neuklidní.

„Nemusíš mít o něj strach, je uklizený z cesty.“ Usmál se vedle ní Teo. Až po tomto prohlášení, přestala trochu míň plakat a vyděšeně se rozhlížela.

„Jak-jak to myslíš?“ optala se třesoucím hlasem.

„No dejme tomu, že v naší pekelné zahraně si nějaký čásek pobude.“ Usmál se a v očích mu plál oheň. Nat se ještě víc přitulila k Mistrovi. Ten ji jen konejšivě hladil a čekal, dokud se neuklidní na tolik, aby byla schopná se vůbec něčeho napít. Potom jí dal lektvar na uklidnění a snažil se jí přimět, aby se na něj podívala.

„Nat, Thomas je na tom stejně jako ty. Bojí se toho, že ho tvůj dědeček zabije, jak mi řekl Teo, tak tebe i jeho matku chránil. Má moc, ale není jako otec. Je spíše jako Teo. Jen klidnější a vyspělý. Musel brzy vyspět.“ Povzdechl si Mistr.

04.02.2013 19:45:51
Vinka
Postavy z povídek patří Rowllingové, nekladu si na ně žádné peněžní nároky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one