bg02ag.png

8. kapitola - Usmíření a problémy

... co to zase všichni provádí ...

8. kapitola - Usmíření a problémy

Natalie se ještě ten den vzpamatovala a po večeři dokonce za ní došel Thomas, který byl strašně zkroušený. Donesl jí krásný pukét růží. Omluvil se jí snad stokrát, dokonce se jí zeptal, jestli by jí mohl i políbit. Jindy ji líbal bez ptaní. Nat tohle strašně, polichotilo. Opravdový gentleman. Dlouho spolu ještě chodili po pozemkách. Thomas jí všechno povyprávěl, o jeho rodině i o tom, jak musí jednou měsíčně trávit u otce v sídle a chovat se jako pravý syn, jen aby byl zbytek rodiny jeho přítomnosti ušetřen. Hlavně holky.

 

„A co ty Natálko, prej můj otec zabil tvé rodiče a  a donutil tě, se na to dívat.“ Povzdechl si zmoženě. Nat chvíli ztuhla na místě, pak přikývla a posadila se na skalku u jezera.

Thomas si svlékl svůj těžký kabát, mírně nadzvedl Nat a rozložil to pod ně. Okraje jim přemotal přes nohy.

„Bude ti zima.“ Usmála se smutně, Nat.

„Nebude.“ Usmál se na ni a kolem nich udělal horkovzdušné kouzlo.

„Tehdy unesli mé rodiče a mě. Malá Kristin byla zrovna nějaká nemocná, tak ji měla v péči babička. My jsme si vyrazili na Příčnou na zmrzlinu. Ach jak jsem se tehdy na to všechno těšila. Maminka byla pořád nesvá, kvůli sestře. Moc se jí nechtělo ji opouštět, ale nakonec ji táta umluvil. A jak jsem teď zjistila, tak to bylo na moje narozeniny. Pravda je, že jsem se narodila už v květnu a ne v červnu, jak jsem si tolik let myslela, bylo to kvůli věštbě, jenže tvůj otec se dověděl přesný den mého narození. Proto tehdy byly smrtijedi i on na Příčné a unesli nás. Jak jsem zjistila před nedávnem, tak moje maminka byla zase těhotná.“ Usmála se Nat a stekla jí po tváři slza. Thomas jenom přikývl, ale mlčel, nechtěl ji přerušovat.

„Tehdy jsem tam zažila hrozné věci, viděla jsem, jak mučí otce i matku, jak oba z-zná-znásil-ňu-ňují.“ Vykoktala.

„Ach proboha, Natálko, to ale podle toho ti muselo být stěží tak pět. Bohužel vím, jaká jsou zvířata, ti posluhovači mého otce, a stydím se za něj, že on je můj otec. Tohle si nikdy neodpustím.“ Schoval tvář do dlaní.

„Ty přece za to nemůžeš?“ vzala ho jemně za ruce a donutila ho zvednout pohled.

„Natálko, tolik mě to mrzí, i ta sobota, kdybych to věděl, nikdy bych tě tam nedovedl.“ Hladil ji jemně po tváři a pomalinku líbal od levého ouška k pravému přes bradu. Tak je tam našel i Brumbál.

„Emh, emh..“ odkašlal si za nimi. Nat nadskočila a podívala se, kdo je to zase ruší.

„Nechci nic říkat, pane Moore, ale je už po večerce, a pokud se nepletu, žáci mají zákaz chodit tak pozdě v noci z hradu.“ Mluvil klidně, ale jeho oči se nesmály. Kdyby jeho pohled zabíjel, byl by Thomas po smrti.

„Dědooo.“ Zaúpěla Natálie. „Tos nemohl dojít jindy?“ zeptala se mírně naštvaně. „Tady člověku nedají na chvíli pokoj.“ Brumlala si pod nosem.

„Natálie, neprovokuj.“ Zavrčel naštvaně, „myslím, že je na čase, abyste se vrátili do hradu. Pěkně přede mnou.“ Prohlížel si je nebezpečně.

Thomas pomohl Nat zvednout se a při tom sebral plášť, který ji přehodil přes ramena. On byl zvyklí ze Zmijozelu, že většinou je všude zima a chlad. I když společenka s pokoji byla oteplovaná kouzly. Tom ji držel kolem pasu a byl si velmi vědom pohledů Brumbála, který ho propaluje pohledem. Nic si z toho nedělal, v tichosti došli do hradu, kde Brumbál uzamykal bránu. Nat se chtěla s Thomasem rozloučit polibkem, když si všimla, že někdo je napolo schovaný ve stínu chodbou směrem sklepení. První to moc neřekla, ale jakmile uslyšela mírné vzdechy a uslyšela ženským hlasem zašeptání Teo, tak se začala usmívat. Thomas se tam taky zaměřil a pak nenápadně zvedl obočí.

„To víš, Teo je strašný děvkař.“ Šeptala mu, aby je nevyrušili. Za to Brumbál neměl náladu pro dnešek přivírat oči.

„Pokud se nemýlím, Teo tak bys měl být už ve společenské místnost, stejně jako vy slečno Kortmanová.“ Zavrčel mírně Brumbál, ale dosti hlasitě, aby líbající dvojici vyrušil. Teo si ho změřil nenávistným pohledem a pak pokračoval dál v líbání. Slečna Kortmanová, ale byla jiného názoru a rychle se od něho odpojila a pospíchala po schodech do Havraspáru. Teo došel k Brumbálovi a mračil se.

„Hmm… nedivím se, že je Nat pana, když dokáže rušit v takové chvilce.“ Zavrčel na Brumbála a přemístil se, čert ví kam. Brumbál se naštvaně otočil na svou vnučku, která byla rudá jak rak, ale při tom měla problém zadržet smích.

„Raději to nebudu komentovat, Natálie. Máš se stavit ještě za profesorkou McGonagallovou, něco po tobě chce. A vy pane Moore, běžte do společensky!“ Byl naštvaný a to hodně. Nat rychle políbila Thomase, který ji to opětoval a počkal, dokud Nat nezmizí s Brumbálem navrchu schodiště.

Vydal se do Zmijozelu a cestou kroutil nechápavě hlavou. Přemýšlel nad jednáním Brumbála. Nechápal to.

 

„Chci vědět, co jste tam dělali.“ Zavrčel Brumbál na Nat, jen co byly dál od schodiště.

„Nic dědo, vážně, jen jsme se líbali.“ Začervena se Nat.

„Jo to jsme viděl, hlavně ty ruce pod tvým tričkem, tak mi nevykládej, že jste nic nedělali.“ Nat se naštvala a něco zavrčela, z čeho Brumbál odsuzoval starý dědek a vydala se ke kabinetu jeho ženy. Slyšel, jak zprudka zabušila na dveře a vtrhla do nich. Raději to neřešil a vydal se do ředitelny vyřídit ještě několik důležitých dokumentů.

 

„Čau.“ Vtrhla do pokeje, až Minerva s malou Kris nadskočili.

„Natálko, co se stalo?“ vyděsila se Minerva, ale nemusela ani nic říkat, aby věděla, že se zase pohádala s Albusem.

„Nic, co by!“ pak jako by si to uvědomila. „Promiň babi, to děda, on mě obvinil, že chrápu s Thomasem.“ Zase zavrčela, ale už ne tolik.

„Natálko, co se stalo, pojď.“ Vedla ji k sestře a donutila sednout na pohovku, kam se vzápětí posadila taky a ruku dala kolem Natálčiných ramen.

„Byly jsme se projít a povídali jsme a on nás vyrušil nic víc.“ Zavrčela.

„Ach,“ mírně se pousmála, věděla, jaký Albus má na tohle názor, hlavně u svých vnuček k ostatním byl tolerantnější. Ale u vnuček trval na tom, že až po svatbě, jako by on to dodržel, když měli syna měsíc po svatbě.

Možná i proto.

„Natálko, co se stalo u Thomase. Byl celý rozrušený a dokonce mi donesl kytku.“ Podívala se na svou vnučku, která se mírně začala klepat. Napovědělo jí, že to nebylo zrovna nejlepší.

„Došel tam jeho otec.“ Zašeptala.

„Hmm, znám ho. Udělal ti něco?“ zeptala se mírně. Nechtěla na ni tlačit a byla rozhodnutá neříct nic Albusovi, i tak má dost starostí s ministerstvem.

„Dá se říct, že už jsi ho viděla. Já o tom nechci mluvit.“ Zašeptala.

„Dobře, jen mě trochu vykolej Thomas a jeho ublížený pohled, jako by spáchal vraždu.“ Promluvila konejšivě její babička. Kristin to nijak neřešila, jen vzala sestru za ruku a dodávala jí odvahu.

„Tom nic neudělal, ale Teo ho málem zabil, když se tam objevil, ale já nevím, zeptej se jeho.“ Řekla plačtivě. Minervě, jako by proběhla dávná vzpomínka.

„Nebyl to náhodou Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit?“ vyděsila se. Věděla jak Teo na něho reaguje a je to jediná osoba na planetě. Natálie jen mírně sklonila hlavu, že má pravdu.

„Natálko, to… to… musíme to říct Al…“

„Ne babi, prosím, já Thoma miluju. Prosím, ne, on ho nenávidí, bránil mě. Chtěl se mu postavit, prosím jen tohle ne. Babičko, prosím.“ Minerva na nic nečekala a rychle ji vzala do náručí.

„Slibuji. Ale chci s ním mluvit.“ Nat jen pokývala hlavou.

Kris jako by to vycítila a začala o něčem mluvit, byla to nějaká kravina, ale všichni v pokoji se mírně uklidnili.

Nakonec tam obě přespaly, protože Natálie, nebyla schopna už někam jít.

 

04.02.2013 19:47:02
Vinka
Postavy z povídek patří Rowllingové, nekladu si na ně žádné peněžní nároky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one