bg02ag.png

9. kapitola - Co skrývají prarodiče

... ach jo nikdy se nic nedozvím ...

9. kapitola - Co skrývají prarodiče

Ráno se Natálie probudila v posteli a ani si neuvědomovala, jak se tam dostala. Vedle ní někdo oddechoval, byla to babička. Když se trochu rozkoukala, zjistila, že je u ní v ložnici a je ještě hodně brzo.

„Ještě spi, je brzo.“ Zašeptala Nat babička a pootevřela jedno oko, její doteď ještě černé havraní vlasy měla rozprostřené po polštáři. Mírně se na Natálii usmála a zase zavřela oči. Nat ji napodobila a během chvíle zase usnula.

Připadalo jí to jako chvíle, když ji babička budila.

„Natálko, stávej, no tak, holčičko, už je ráno.“ Nat se protáhla jako kočka a otevřela jedno oko, ale hned ho zase zavřela a přikryla hlavu polštářem, protože jí svítilo slunce do obličeje. Minerva se začala smát.

„No tak, vstávej, nebo budeš až do oběda hlady.“ Smála se Minerva.

„Vždyť už stávám.“ Zabručela zpoza polštáře. Pomalu se hrabala z postele, ale vůbec se jí z ní nechtělo.

„Babi, já mám…“ zarazila se, když viděla sestru. Malá Kris, se začala nekompromisně smát. Její sestra seděla na posteli jenom v triku a vlasy ji trčeli všemi směry. Mračila se na okno.

„Teda Nat, ty máš ránu.“ Kris už byla upravená stejně jako její babička.

„Vždyť už jdu, to je pořád řečí.“ Pomalu se odloudala do koupelny, ale tam dlouho nevydržela. Uvědomila si, že tu nemá, žádné věci.

Když se vrátila do ložnice, tak je našla ležet na posteli.

„Dík babi.“ Křikla na svou babičku a rychle se oblékla, aby konečně mohli vyrazit.

 

Jen co došli do vstupní haly, přišel k nim Thomas.

„Dobré ráno, pani profesorko, Nat, Kris.“ Přiblížil se k Natálce a dal pusu na tvář. Nechtěl dráždit její prarodiče.

„Dobré ráno.“ Podívala se na něj profesorka zkoumavým pohledem. Thomas raději rychle pohledem uhnul.

„Chci s vámi pak mluvit, pane Moore.“ Ozval se přísný hlas profesorky McGonagallové, jen co kývl, ta zmizela ve Velké síni i Kristin.

„Proč mám pocit, že mám průser?“ zeptal se Thomas. Natálie se jenom na něj usmála a dlouze ho políbila.

„Ehm, mládeži nechci rušit, ale za chvíli tudy půjde Albus, hybaj do síně ať nemáte problémy.“ Usmál se na zamilovanou dvojici Mistr.

„Rozkaz šéfe.“ Zasalutovala Nat jak na vojně a táhla překvapeného Thomase do Velké síně, tak se motýlím polibkem rozloučili a každý odešel ke svému stolu.

„Kdes byla?“ uhodila na Natálku Hermiona.

„Proč, stalo se něco?“ zeptala se obezřetně.

„V noci jsi nebyla na koleji, kde jsi byla?“ podívala se na ni vyčítavě, asi vážně měla o mě strach.

„Promiň Herm, byla jsem u sestry a usnula jsem tam, probudila jsem se až ráno.“ Pokrčila rameny a chtěla si přibrat víc míchanice.

„Tedy ty máš hlad.“ Ozval se vedle mě Harry.

„To víš, dlouhá noc.“ Usmála se na něho. Harry jen zvedl jedno obočí a podíval se ke zmijozelskému stolu.

„Takovou noc jsem nemyslela.“ Mávla nad tím rukou a byla ráda, že to už nikdo u stolu nerozebíral. Měli zase jako první lektvary a ona musela na kolej pro věci.

 

Vzala to pár zkratkami, které ji ukázali dvojčata, a byla za ne neskonale vděčná, protože když doběhla do sklepení, právě je Snape pouštěl do třídy. Ta ale nemohla popadnout dech a tak se zastavili kousek před profesorem a snažila se nadechnout.

„Slečno Brumbálá, jdete pozdě.“ Upřel na ni Snape své černé oči a čekal, co řekne.

„O-Omlou-louvá-vám se.“ Řekla sotva dýchající.

„Ať se to příště neopakuje a teď pojďte, nemám na vás celý den. Ukázal na třídu a ještě lapající Nat v rychlosti vyklidila pole.

 

Hodina probíhala v klidu, jen na konci hodiny si ji zavolal Snape.

„Potřeboval jste něco, pane profesore.“ Ozvala se s úsměvem od ucha k uchu.

„Chce s vámi mluvit pan ředitel, slečno.“ Věděl, že tohle oslovení nesnáší, ale musel hrát roli profesora a ona ho chápala.

„Proč já. Co jsem komu udělala?“ zaúpěla, Nat, ale nic neříkala.

„Měla byste jít a nenechávat pana ředitele čekat.“ Mírně pozvedl obočí, ale nebylo v hlase po sarkasmu ani stopa.

„Grrr co zase chce, nashledanou pane profesore.“ Houkla ještě přes rameno a raději si pospíšila do ředitelny.

 

„Čau dědo.“ Vtrhla bez zaklepání do ředitelny, kde byla ještě její babička.

„Čau babi.“ Usmála se i na ni.

„A co tak zaklepat!“ zavrčel na ni Brumbál.

„NO jo porád, tak co jsi potřeboval?“

„Nebudeš se scházet z tím Moorem.“ Řekl jako by se nechumelilo. Její taška na lektvary dopadla hlasitě na podlahu, když se podívala na babičku, ta byla stejně překvapená.

„Cože?“ vyjelo z ní.

„Nebudeš se s ním scházet.“ Opakoval klidně Brumbál a složil ruce do střížky.

„Stejně se s ním budu scházet, co si o sobě myslíš, konečně mě má někdo rád a ty si myslíš, že ho jen tak pustím k vodě.“ Řvala na ředitele jako smyslů zbavená.

„Tak mi řekni, jak to že jsi nebyla v noci na koleji. Tohle prostě nestrpím!“ postavil se i Albus. Teď teprve došlo, co dědu tak žere. Natálie se svalila v záchvatu smíchu na zem. Pořád jen na něj ukazovala a nepřestávala se smát. Snažila se něco říct, ale nešlo jí to. Minerva se konečně vzpamatovala,

„Byla u mě, usnula tam.“ Řekla jako by se nechumelilo a upila čaje, který měla v rukou. Prostě dělala jako by se nechumelilo. Nat ovšem se nepřestávala smát.

„Co?“ zeptal se vykolejený Brumbál manželčiným klidem.

„Byla u mě, prostě jsme si dlouho povídali a ona usnula, tak přespala u mě v ložnici, klidně se zeptej skřítků, když mi nevěříš.“ Pokrčila rameny jako by nic a hleděla na svého muže, pohledem tohle jsi přehnal.

Brumbálovi bylo jasné, že pokud Minervě neuvěří, tak se s ním rozvede i po tak dlouhém manželství. Prostě se bál o své vnučky a to že je musel uznat, mu moc nebylo po chuti, ale jak by někomu pak vysvětlil jejich podobu. Tedy Natálie se více podobala jeho synovi, který byl celý po Minervě, ale i tak.

„Ale můj zákaz trvá. Bůh ví, kdo to je. Nikdo neví …“ chtěl pokračovat, ale byl přerušen Minervou.

„Albusi, nepřeháníš to náhodou. Thomas Moor je velmi inteligentní a charismatický muž. A o Natálku se stará jako o nejvzácnější porcelán.“ Mluvila, jako by ředitel, její muž v jedné osobo byl student, který právě něco provedl. Ten se jenom nadechl, ale nebyl schopen slova.

„Albusi, proboha živého, nech je taky trochu žít. Nat je zamilovaná až po uši, dopřej jí to.“ Usmála se na svou vnučku, která už seděla vedle její babičky a natahovala se právě pro čaj.

„Mám o ni strach.“

„Albusi, vím moc dobře, že jsi je přistihl se líbat venku, ale to ještě neznamená, že hned spolu něco měli, zapomněl jsi na nás, když jsme byly mladí.“ Usmála se mírně zasněně.

„Minervo, prostě se o ni bojím.“ Snažil se uklidnit a docela mu to i šlo.

„Babi to chci vědět, na co tu narážíš.“ Vyzvídala Natálie.

„Jen na to, že tvůj otec se narodil měsíc po naší svatbě.“ Mírně zčervenala. Nat spadl hrnek s čajem.

„Teda dědo, do tebe bych to neřekla. Proč jste tedy neměli další dítě, mimo taťky.“ Vyzvídala dál.

„Vychovávala jsem ho sama, a když se ovzduší kolem nás trochu zklidnilo, tak jsem několikrát potratila a raději jsme to už nezkoušeli.“ Odpovídala jí klidně Minerva. Brumbál nic neříkal, jen se potutelně usmíval.

„Teda dědo, to jsi byl takový kanec.“

„Nat, co ten slovník.“ Upozorni usmívající Brumbál.

„Až moc veliký.“ Zašeptala pro sebe Minerva McGonagallová ale Nat ji slyšela až moc dobře. Jen pootevřela překvapením pusu. To ale už McGonagallová vytahovala hůlku a spravila hrníček a nechala zmizet skvrnu z koberce.

„Minervo, myslím, že do našeho sexuálního života Nat nic není. Hlavně je na to ještě mladá, ale ten zákaz platí.“ Nat, se nadechovala, ale to ji babička přerušila.

„Nech nás o samotě, stejně máš formule.“ Vyhodila ji z ředitelny. Nat jen pokrčila rameny a raději vypadla. Seběhla až na konec a potom se vrátila ke dveřím jako myška. Použila jednoduché odposlouchávací kouzlo.

„Sakra Albusi, už zase s tím začínáš? Je jí patnáct.“ Slyšela jak její babička křičí.

„Co přesně po mě chceš, aby měla dítě a neměla školu nebo co?“ zahřměl její děda, až mírně povyskočila.

„Víš moc dobře, že tohle bych nepřála nikomu, sama vím jaké to je. Studovat a starat se o syna když jeho otec trajdá bůh ví kde. Ani si nedokážeš představit, jak to bylo těžké, jenže domů jsem nemohla, protože jsem nemohla uznat ani otce dítěte, jen kvůli tomu, že ty jsi šel po tom imbecilovi a všem nám hrozila smrt. Stejně si našeho syna neochránil. Tak co sakra chceš.“ Minervě na konci přeskočil hlas a slyšela jak vzlyká. Pak zaslechla kroky, typovala je na Brumbála.

„Omlouvám se, Mio. Vím, že to nebylo lehké, prostě se jen o ně bojím.“ Povzdechl si Brumbál. Slyšela smrkání.

„To proto je držíš tak zkrátka, proto jsi Natálku tak malou poslal kdesi do trantárie. Stejně jsem tehdy neučila a starala se o Kris. Klidně jsem je mohla vychovávat obě.“ Znova začala vzlykat.

„Minervo, to nebylo kvůli tomu, že bych nedůvěřoval tvým přednostem. Ani tomu jak dokážeš vychovat holky, já jen…“ zmlkl, slyšela jenom vzlykot.

„Co tedy Albusi. Proč si myslíš, že Natálka, i když je ve všech oborech prvotřídní má tolik problémů. Myslí si, že ji nemáš rád, že ji já nemám ráda. Víš jaká je to pro mě představa. Sakra tak Albusi, řekni něco.“ Zařvala nepříčetně.

„Zbožňuji vás.“ Zašeptala Brumbál. „Proto jsem ji poslal pryč. Tolik jsem se bál, že nedokážu… nebudu dostatečně silný… ani nevíš, jak mě trhalo srdce, když jsem ji tam nechával a ona prosila, že už bude hodná. Jenže já se bál, bál jsem se, že v ní její moc obrátí a skončí jako Tom Royvoj Raddley.“ Poslední věc zašeptal. Bylo slyšet jenom šustění látky.

„Albusi, ale proč. Tohle jsme přece mohli vyřešit jinak, o několik let později, až bude starší. O pár let.“ Uslyšela nějaká zvuky, raději se zdechla, věděla, že na formule už nemá cenu chodit, stejně je skoro konec hodiny.

Bloumala po chodbách, bylo jí jedno, že se na ni ostatní dívají. Náhle ji objali dvě silné a teplé ruce. Vykřikla a dotyčného přehodila přes rameno. Vyděšeně sledovala Thomase a on ji ze země.

„Omlouvám se, jsi v pořádku, Tome?“ podala mu ruku.

„Ano, jen můžeš mi vysvětlit, proč jsi to udělala?“ věnoval ji letmý polibek.

„Lekla jsem se.“ Usmála se a věnovala mu polibek na usmířenou.

„Tak takové omluvy si nechám líbit. Co tak si dát oběd někde v soukromí?“ pošeptala jí do ucha.

„Velmi ráda. A vím kde.“ Mrkla na něj a táhla ho směr slepení a kuchyně.

 

Jen co doběhli před obraz s jídlem, zmáčkla jablko a už ho táhla do kuchyně, kde skřítci běhali od stolu ke stolu a posílali nahoru do Velké síně jídlo.

„Kolto?“ zavolal Thomas do hemžících se skřítků. Malý skřítek v zašpiněné zástěře před sebou nechal vznášet koš, směřoval ho přímo k nim.

„Děkuju Kolto, je tam všechno co jsem chtěl.“ Usmál se Thomas.

„Ano pane Thomasi, i tam všechno nachystané.“ Poklonil se skřítek a Nat jen zírala s otevřenou pusou.

„Tys to plánoval?“ zeptala se překvapeně.

„Tak trošičku. Pojď. Půjdeme jiným východem.“ Políbil ji na líco. Nat nic neříkala, jen následovala Thomase.

 

 

Mezi tím v ředitelně

Albus se snažil uklidnit svou ženu. Tohle ovšem Nat už neslyšela, raději odešla.

„Minervo, odpustíš mi to někdy?“ podíval se na ni zkroušeně.

„Co ti mám odpouštět. Albusi, mě se neomlouvej, ale měl bys Natálce vysvětlit, proč se tohle stalo.“ Podívala se na svého muže.

„Rád jí to řeknu, ale stejně se mi ten její vztah nelíbí. Pojďme do Velké síně a večer se stavím u tebe a promluvíme si jako rodina s oběma ano?“ usmál se na Minervu. Ta se kouzlem upravila, ale překvapil ji Albus.

Políbil ji, jako když byli mladí. Chvíli stála bez dechu.

„Nejsme na to trochu staří?“ usmála se.

„Jsme v nejlepších letech, ale jestli Moor šáhne na Natálku, tak s něho udělám karbenátek a dám ho sežrat akromantulím.“ Zavrčel.

„Ty ho opravdu nemáš rád co?“ začala se Minerva smát.

„Ne. Pojď raději.“ Zamluvil to.

04.02.2013 19:47:11
Vinka
Postavy z povídek patří Rowllingové, nekladu si na ně žádné peněžní nároky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one