Rada

 

„Ahoj zlato, Eliško, Harry, Brumbále.“ Na něho se zatvářil, jako ‚co tu děláte, ona potřebuje odpočívat‘.

„Ahoj strejdo,“ pozdravili děti a vypařili se ven.

„Brumbále, několikrát jsem Vám už říkal, že si nepřeji abyste Alisu obtěžoval!“ zavrčel na něho.

„Meramiliku, nech toho, jsi horší než kdybys byl můj otec.“

„Promiň lásko, ale máš odpočívat.“

„A co asi dělám, dáš si s námi čaj?“ změnila hned téma, aby se zase nezačali hádat.

 

„Teda Eliško, viděla jsi, jak se strýc tvářil. Tedy nechtěl bych být v Brumbálově kůži.“

„To já taky ne Harry, kdo bude dřív na pláži.“ Rozeběhla se dolů a za chvíli už běželi zároveň. Měli dovolené chodit do moře, ale jenom v zálivu a když nebyli vlny. Jinak s nimi musel vždy někdo být. Alisa často s nimi chodívala na pláž. Vždy si tam sedla pod slunečník a pozorovala, jak dovádějí ve vodě.

„Opět zároveň.“ Usmál se Harry. Ale to už Eliška byla jen v plavkách a běžela do vody. Ve vodě řádili, že by jim mohli závidět i delfíni. Učili se skákat, věděli, že tam je dostatečná hloubka, aby se nezranili.

 

Meramilik se omluvil a šel se převléknout. Alisa se za něho omluvně usmála.

„Co jste potřeboval profesore Brumbále?“

„Než nás přerušil, chtěl jsem Vás Aliso požádat, aby jste došla na radu Fénixova řádu. Bude se konat za týden. Můžete i na štábu přespat, když se nebudete cítit dobře.“ Usmál se na ni přívětivě Brumbál. Vyděl na ní, že je s této žádosti dosti zaskočená. Tohle nečekala.

„Copak je zlato?“ sedl si k nim Meramilik.

„Co … ach nic se neděje. Jen profesor Brumbál chce, abych došla na radu fénixova řádu. Nic víc.“ Ale bylo poznat, že nad tím velice uvažuje.

„V žádném případě, nesmíš se rozrušovat a tohle je rozrušení už jen to, že tam vůbec půjdeš. A jak se tam chceš dostat?“ snažil se mluvit klidně, ale moc se mu to nedařilo.

„No tak Rami a co kdybys šel se mnou?“ podívala se na něj prosebně.

„Víš že ti nic neodmítnu.“ Vzal ji za ruku a mírně se usmál, pak se ale zamračil a podíval se na Brumbála.

„Kdy?“ v obličeji měl kamennou masku, až se Alisa začala smát. Brumbál sice chtěl se zeptat na svou dceru, ale před ním ne. Chtěl s ní mluvit o samotě.

„Za týden, v šest večer. Bude to hlavní schůze takže tam budou všichni. Tedy ti co budou moci.“

„Profesore, ale co s dětmi, nemůžu je tu nechat jen tak samotné.“ Náhle ji napadlo, jak by se mohla vyhnout setkání s Blackem.

„Děti můžou jít s vámi, stejně tam budou jejich spolužáci a pokud se nepletu, tak je Molly Weasleyová pozvala na poslední týden k nim. Jak Harryho tak Elišku.“ Usmál se Brumbál.

„Ano o tom vím, paní Weasleyová mi posílala dopis. Děti se už velice těší, jen nerada bych ji obtěžovala, oni jsou dosti velcí raubíři.“ Usmála se omluvně.

„Ach jistě vím, stačí co měli průšvihy ve škole. Už předčili i Poberty.“ Na to slovo se jak Alisa i Meramilik zatvářili nechápavě.

„Jak to myslíte Brumbále?“ ozval se Meramilik.

„No, byla tam partička jistých výtržníků, kteří dělali vtípky, ale dvojčata Weasleyovi, Harry a Eliška už je i předčili, i v tom co se jedná školních trestů a jiných věcí.“ Usmál při vzpomínce co všechno provedly. Alisa se tvářila vyděšeně. Dosti často dostávala ze školy zprávy, že něco provedli, ale že to bylo, až takové, tak to nevěděla.

 

 

O týden později

 

Alisa byla po celý týden nervózní. Ale jakmile nastal den rady. Byla ještě víc nervózní a místo toho aby odpočívala, tak pořád něco dělala. Nikdo se jí raději na nic neptal. Ten den tam byla s ní Elis a Meramilik měl dojít až chvíli před tím.

Pořád se o ní ještě bál a nechtěl, aby tam zůstávala sama.

Byly čtyři odpoledne a Alisa se poprvé těžkopádně dostala nahoru k dětem do pokojů a balila jim věci k Weasleyovým. Ruce se jí třásli, jen při pomyšlení, že Blacka zase uvidí.

 

Eliška s kluky dováděli ve vodě. Nikdo si ničeho moc nevšímal. Užívali si každý den co jen mohli. Dost často taky chodívali do vesnice za ostatními. Nedělalo jim problém, že jsou to mudlové. Oba jako mudlové vyrůstali, tak proč taky že.

Blbly, několikrát už za ten týden, ale i celé prázdniny je někdo dovedl, že mají nějaký průser. Ať už to, že byly v sadu, kde trhali zelené jabka, nebo střešně. A tak podobně to šlo dál. S partičkou z vesnice, byly postrachem všechno ovoce co dozrávali v okolí. Domů doběhli na poslední chvíli. Jen se trochu najedli a vyrazili.

 

Krátce před pátou hodinou se tam objevil Meramilik a vzal ji kolem pasu.

„Klid, budu tam s tebou.“ Byly zrovna sami v ložnici.

„Vím, ale bojím se. Tolik let byl on pohřbený hluboko v myšlenkách a teď ho mám vidět, dokonce s ním sedět v jedné místnosti.“ Rozplakala se mu v náručí.

„Pšššš to zvládneme. Kdyby se cokoli stalo, tak tě hned z tama odvedu. Ano.“ Hladil ji po vlase a po zádech a na její uplakané tváře dával malé pusy. Po chvíli se začínala uklidňovat.

Meramilikovi ale bylo jasné, že tohle jen předstírá. Proto šel do koupelny a napustil ji vanu s horkou koupelí.

Tam se konečně trochu uklidnila. Bylo přesně šest hodin, když se všichni čtyři přemístili pomocí Meramilika do Fénixova štábu.

 

Eliška i Harry se s batůžky vydali nahoru za ostatními. Alise se po přemístění zamotala hlava, ale díky Meramilikovi to ustála. Posadili se a Brumbál povstal. Došlo oběma, že čekali jen na ně.

„Vítejte na druhé hlavní schůzi v tomto roce. Děkuji paní Weissové, že se odhodlala a přišla mezi nás, i když její zdravotní stav ještě není úplně v pořádku.“ Alisa se neusmívala, jen Brumbálovi mírně kývla. Meramilik si všechny měřil pohledem a když se zastavil na Blackovi, tak mu v očích se objevili plamínky hněvu. Alisa ho pod stolem vzala za ruku, čím ho donutila aby se na ni podíval.

„Co je?“ ozval se Black popuzeně.

„Síriusi, nech toho.“ Ozval se Brumbál přísně. Všichni se na něho podívali, jen Meramilik pořád vraždil pohledem Blacka.

„Paní Weissová, aby jste nemusela tu dlouho sedět, tak bych začal s Vámi. Jestli to nevadí.“ Podíval se na ni Brumbál.

„Nevadí profesore Brumbále, jen nevím, jak bych Vám mohla pomoct. Sídlo neznám. To snad tady Rami, ale …“  podívala se s bolestí v očích na něj jak vzpomínala na tu hrůzu co zažila i s dětmi.

„Jedná se o to paní Weissová, že i když mi Severus dosti často podíval přesné informace, nebyl tam pořád a zajímalo by mě, jestli náhodou nevíte, proč zrovna Vás si Voldemort vybral?“ Při jeho jméně sebou škubla a v obličeji pobledla.

„Brumbále, já Vás varuji. Nechte toho!!!“ ozval se nebezpečně Meramilik.

„Rami, to je v – v pořádku.“ Mírně se zakoktala.

Ten se jen na ni podíval.

„Odvedu tě hned domů, neměla jsi sem vůbec chodit. A vy Brumbále, se k ní už nepřibližujte.“ V očích mu plápolali ohníčky hněvu.

„Pche … copak démůnek se nám tu rozštiluje.“ Uchechtl se Black houpající na židli. Alisa už Meramilika nestačila zastavit. Vyskočil a v ruce se mu objevila ohnivá koule.

„Tehdy jsem tě měl v tom Azkabanu zabít, za to co jsi řekl Vině. Jak se vůbec ty prašivý pse opovažuješ na mě mluvit.“

„Rami ne, prosím.“ Vzala ho mírně za ruku, už taky stojící Alisa.

„Prosím, jsme tu jen hosté.“ Snažila se ho uklidnit.

„Aliso, on je ten nevětší parchant na světě.“

„Vím, ale prosím pojď, vrátíme se domů ano.“

„Copak ženská tě musí ochraňovat Meramiliku. Myslíš, že se tě bojím jen kvůli tomu, že jsi démon.“ Znova ho provokoval Black.

Alisa se na něj otočila a pěstí mu vrazila, ale její kosti nebyly ještě zcela v pořádku a vykřikla bolestí. Black se skácel dolů pod stůl. Na Alisiné ruce bylo poznat, že má kosti zlomené. Držela si ruku a snažila se přemoct bolest. Nohy se jí rázem podlomili a skončila v Meramilikově náruči.

Rychle ji posadil na židli a vzal jemně její ruku do svých. Pouhým pohledem bylo poznat, jak se kosti zpravují, v její tváři se rozhostila úleva.

„Děkuji.“ Špitla, sice pořád byla popelavě bílá v obličeji, ale jinak v pořádku.

„Není ti špatně, nechceš vodu nebo něco.“ Začal se ihned starat Rami.

„To bude v pořádku.“ Snažila se o úsměv, který ji nešel.

„Paní Weissová, jistě jste moje ztracená dcera Vincencie Eleonora Elizabeth Amélie Mionet Brumbálová Blacková.“ Alisa se na něj podívala a pak se začala při strašném křiku měnit. Držela se za hlavu, z očí jí tekly slzy. Zhroutila se na kolena na zem a její už  teď dlouhé tmavohnědé skoro černé vlasy jí zakrývaly obličej. Vždy nosila krátké plavé vlasy s melírem, ale teď to všechno zmizelo. Cizí rysy jí částečně nahradily rysy po Brumbálovi.

Meramilik, jakmile přestala křičet, ji zabalil do svého pláště. Zhluboka dýchala a bylo poznat, že se mírně dusí. Vzal ji do náručí a pak se podíval po ostatních.

„Tohle jste neměl dělat. Jak jste ji vůbec poznal?“ zastavil se pohledem na Brumbálovi.

„Podle toho jak dala pěstí Síriusovi. Už dlouho před tím jsem měl podezření.“ Usmál se šťastně na oba Brumbál.

„Vino.“ Dostal ze sebe Black. V Ramiho náručí se uklidnila a podívala se na něj.

„Pusť mě prosím na zem.“ Učinil tak a Vina se vrávoravým krokem vydala ke svému otci.

„Promiň.“ Bylo jediné co mu řekla a objala ho. Obětí jí bylo oplaceno.

„Vinuško, ani nevíš jak jsem rád, že jsi na živu. Tehdy to bylo něco pro mě …“ nedokončil to, místo toho jí dal polibek do vlasů a ještě vroucněji ji stiskl v náruči.

Jako by se bál, že ji zase ztratí.

„Kdo jiný by přežil takové hrůzy než ty. Ach, kdybych tě tehdy nebral do Azkabanu, mohla jsi být pořád se mnou. Tolik si to vyčítám.“ Tekli mu štěstím slzy po tvářích.

 

„Vinko?“ ozvalo se jí za zády. Poznala ten hlas, kterého se tolik děsila. Odtáhla se od otce a otočila na Blacka.

„Si-síriusi.“ Vykoktala ze sebe. Chtěl ji taky obejmout, ale odstoupila od něj. Meramilik ho chytil a přitiskl ke stěně.

„Už se k ní nikdy nepřibližuj!!“ Zasyčel mu do tváře. Držel ho mírně nad zemí, až se začal dusit. Alisa kolem nich proklouzla a vydala se nahoru, nikdo se jí nevšiml. Mezi tím se  Brumbál snažil uklidnit dva rivaly.

 

Harry s Eliškou seděli v pokoji dvojčat Weasleyových, kde s nimi byl i Ron a Hermiona. Povídali si co prožili od doby co se neviděli. Jen nějak mírně bylo mezi nimi trochu napětí. Možná i proto, že Eliška se zdála být více smutnější.

Náhle se ovšem domem začal nést nějaký křik. Bylo poznat to z kuchyni. Jen mávly nad tím rukou, dál si povídali. Ani moc tomu nepřikládali váhu.

 

Pak se v pokoji objevil Kratůra a hluboce se před  Eliškou a Harrym uklonil.

„Slečno Eliško Vaše paní matka vás oba i s panem Potterem žádá, aby jste došli dolů do haly.“ Čekal dokud jim mu alespoň jeden z nich nekývl a zmizel.

„Co to mělo znamenat?“ ozval se Fred.

„To nevím brácho, vždyť všem nadává do mudlovských šmejdů. A teď tohle. Eliško?“ obrátil se Fred na dívku sedící naproti němu.

„Nemám tucha.“ Pokrčila rameny.

„Moment, ale tvoje máma je mudla, ale Kratůra se o ní vyjadřoval velice zdvořile, ale jak to co se stalo dole?“ začala uvažovat Hermiona. Ostatní se na ní dívali stejně nechápavě jako ona se tvářila.

Eliška s Harrym se vydali dolů a ostatní je následovali.

 

Když došli dolů, tak tam uviděli stát mladou ženu, která se podobala dosti Brumbálovi. Eliška i Harry se zastavili a rozhlíželi se po hale. To ale tam právě vstoupil Meramelik a Brumbál. Meramelik se tvářil jako bůh pomsty a Brumbál se jen nejistě usmíval.

„Tak děcka, jdeme domů, tady zůstávat nemůžete.“ Rozkázal náhle.

„Ale Rami, budou zklamaní, stejně Molly a Arturem jdou do Doupěte.“

„Aliso, s tímhle já nesouhlasím, hlavně když Black ví kdo jsi.“ Děti hleděli s otevřenou pusou na dospělé jak se dohadují.

„Ma-mami?“ zeptala se opatrně Eliška.

„Ano Eliško.“ Dál ale propalovala  Ramiho.

„Jsi to opravdu ty?“

„Ano zlato, pojďte prvně domů, tam vám všechno vysvětlím a Rami vás pak přenese rovnou k Weasleyovým. Domluveno?“ zeptala se s pochybnostmi v hlase. Třásla s ní zima jak se jí vracela magie a měla co dělat, aby neusnula ve stoje. Cítila se strašně unavená.

„Vinko, nemohla by jsi tu ještě chvíli zůstat. Prosím, vždyť tak dlouho jsi tu nebyla.“ Vzal ji jemně za ruku Brumbál. Tolik chtěl svou dceru zpátky. Meramilikovi se opět objevili černá křídla.

„Brumbále, už jste toho dnes udělal dost nemyslíte.“

„Vím, ale jen do konce porady. Vždyť jsem konečně našel svou mrtvou dceru.“ Děti na schodišti hleděli s otevřenými pusami.

„Prosím, jen na chvíli.“ Dodal Brumbál, dětí si nikdo nevšímal.

„Dobrá,“ souhlasila Vina, „jen bych se potřebovala něčeho napít. Trochu se mi motá hlava.“ Meramilik ji hned vzal do náručí.

„Rami, to nebyl signál na to, abys mě nosil jak nějakou královnu.“

„Vždyť jsi moje královna, teď Rada už nebude vůbec nic namítat.“ Usmál se a vroucně ji políbil.

„Já se ale do kouzelnického světa nehodlám vrátit!“ ozvala se prudce.

„Vím a taky tě nutit nebudu. Stejně by to nemělo cenu.“ Usmál se.

„Jak to myslíš, že se nevrátíš do kouzelného světa. Vino …“

„Brumbále opatrně.“ Podíval se na něj Meramelik. Vina se mu začala smát v náručí.

„Jak malí kluci.“ Zarazila je oba dva než by vznikla nová hádka. Děti se vrátili nahoru a dospělí zase do kuchyně.

V kuchyni všichni zmlkli jakmile Meramelik vstoupil s Vinou v náručí. Black stál u kredence a něco popíjel. Vina to odhadovala na Whisky. Byl k nim obrácený zády, ale přesto šlo slyšet v nastalém tichu jeho mumlání, kterému ovšem nikdo nerozuměl.

Meramilik Alisu posadil na židli jako by byla z cukru a každou chvíli hrozilo, že se rozpadne. Postavil před ni sklenici ležáku, do kterého přilil něco z malé lahvičky a zbarvilo to obsah na rudo červený. Alis se nad tím jen ušklíbla, ale nijak to nekomentovala a kopla celou sklenici do sebe.

„Pane,“ ozval se Snape, „mohl bych vědět, co to je?“ zeptal se s daleko větší úctou než měl k Brumbálovi nebo k Pánovi Zla.

„Jen posilňující lektvar na bázi živočišného. Složení je příměs krve draka darované dobrovolně.“ Mluvil přímo, ale ne hrozivě. Slyšel už o tomto muži a byl mu za hodně vděčný.

„Mě se ale nelíbí, že moje dcera pije krev draka. Vždyť …“

„Jí to dodá jen větší sílu a umravní postupně se vracející magii.“ Doplnil ho už poněkud příkřeji Meramilik.

„Myslím, že je na čase vrátit k poradě.“ Ukončila veškerou diskusi Alisa.

Všichni se na ni otočili, jako by se tam náhle zjevila.

„A nedívej te se na mě takto. Jestli Vás zajímá jaké to bylo u Voldemorta, tak strašné. Jinak o tom nehodlám mluvit. Jestli bude chtít, tak Vám víc poví Rami. A jestli co jste tady zajímá kde jsem byla, tak pryč a komentovat to nehodlám.“ Zatvářila se nepřístupně a přísně. Její modré oči ztmavly. Teď vypadala jako profesorka McGonagallová, když se zlobí.

Nikdo se nic neodvažoval namítat, hlavně když za ní stál Meramelik.

Porada pokračovala dál. Ani jeden jak Vina tak Rami se do hovoru nezapojovali.

Už tam seděli dvě hodiny, když se náhle Moody zeptal.

„Jak to že žiješ?“ optal se a všem bylo jasné na koho ta otázka byla.

„Za první, nikdy jsme si netykali, za druhé, může Vám to být jedno a za třetí se nevrátím.“

„To nemyslíte vážně. Pokud si vzpomínám tak jste byla jedna z mála, kdo si s ním uměl poradit. Chcete nás v tom nechat?“ ozval se jakýsi člen na kterého si matně vzpomínala, ale přesně si nevybavovala kdo byl nebo kdo je.

„A co, otec vám nestačí. Mě do toho netahejte. Nechci o tom mluvit, ani se tímhle zabývat. Jestli ještě šáhne na děti, tak ho zabiji a to vlastnoručně.“

„To nesmíš.“ Ozval se Brumbál.

„Co nesmím, tenhle chlap mi zničil život, ještě teď se Eliška i Harry budí nočními můrami. Takže mi chcete říct, že bychom se tam měli vrátit a nechat mu děti na pospas. A nezajímá mě nějaká věštba nebo cokoli.“ Mluvila klidně, ale chladně.

„Nikdy by se nic takového nestalo, kdybys ses nepaktovala s démony. Mohla jsi zůstat se mnou a …“

„S tebou, pokud vím tak ty jsi mě řekl ty strašné věci. Nikdy jsem nevěřila, že by jsi byl toho schopen. Tak jak můžeš něco takového říct. A paktovat s démony, kdy. Síriusi jsi směšný, když se takto chováš a Eliška si myslí že jsi mrtvý a tak to taky zůstane. O to se už postarám.“ Řvala na Síriuse Vina.

„Ty jsi jí neřekla že …“

„Že její otec je vrah a kvůli němu jsem se nechala zabít. Ne to jsem jí neřekla. Raději ať si myslí že jsi mrtvý. Aspoň se za tebe nemusí stydět. Nikdy jsem se sem nechtěla vracet. Dělám to jen kvůli Elišce.“

„Proč jí neříkáš Elis jak jsme se domluvili?!!“ zařval zase na oplátku Sírius.

„Blacku ty jeden pitomče. Jsi ten největší hajzl, jakého jsem poznala a stydím se za to, že jsem se někdy nazývala tvou ženou a měla tě ráda.“ Alisa běsnila. Její magie se kolem ní kupila, ale nikdo to moc nebral v potaz. Až tedy na Meramilika. Ten tu magii cítil dostatečně silně.

Všechna ta hořkost, co se za ty roky naskládala potřebovala jít ven.

„Kdo je u tebe pitomcem. Nevím, kdo měl dvouměsíční dceru a někde se ocucával s Voldemortem.“ Při tom sebou Vina škubla.

„Ach já zapomněla, že páníček je strašnej žárlivec a nenechá si nic vysvětlit. A kdo tedy na tebe po večerech čekával a bál se jestli se někdy vrátíš, nebo po porodu, když jsi došel smradlavý a špinavý po čtyřech dnech.

Pak jak jsi se divil, že tě nechci pustit k malé, když jsem tě potřebovala, tak jsi se zdejchnul i s Jamesem a došli jste jak dobytci ožralí.“ V obličeji byla rudá. Meramilik do toho moc nezasahoval, i když by ho nejraději zabil.

„Dost.“ Zakřičel náhle Meramelik.

Oba rázem zmlkli, ale nadále se vraždili pohledem.

„Myslím, že ta hořkost, co byla mezi vámi, tak byla vyřčena, takže prosím zmlkněte. Blacku nemluv o věcech o kterých nic nevíš. A ty zlato se uklidni. Nebo se ti přitíží. Když jsem řekl že to byla blbost tě sem brát tak jsme měl pravdu. Teď se mi to jenom potvrdilo.“

„Brumbále, jestli jen jedinkrát budete nutit svou dceru, aby se vrátila. Tak si mě nepřejte.“ Podíval se s plameny hněvu na Brumbála.

„Ne nebudu ji nutit, jen bych se chtěl zeptat, jestli by nevzala obranu proti černé magii?“ optal se jemně Brumbál.

„Ne to by tedy nevzala. Vy jste se dočista zbláznil.“ Zařval.

„No tak Rami, klid, vždyť se jenom zeptal a stejně bych to nebrala. Víš že já ji nemám ráda. Snad Pelimanix?“ začala uvažovat.

„Takže další milenec, ach jak …“ to ale Black nestačil doříct. Vina na tom nebyla příliš dobře, i tak v rychlosti přeskočila stůl a chytila Blacka pod krkem a smýkla s ním o stěnu.

„Jak se opovažuješ. Sakra.“ Znova s ním hodila, ale už pomocí magie přes celou místnost. Zhluboka dýchala. Rami si stoupl před ni a chytil její ruce, aby přestala kouzlit.

„No tak miláčku klid. Nic se neděje.“

„Nic se neděje. To si děláš legraci, on řekne že … já ho zabiju. Nikdy jsem se k němu neměla vůbec znát. Co když …“ náhle ji něco napadlo a podívala se na profesora lektvarů.

„Rami, potřebuji tvou krev.“

„Cože, na co. Nebudeš dělat žádné lektvary, na to zapomeň.“

„Nebudu, tedy já nebudu. A pusť mě, to bolí.“

„Promiň, ale nech toho pitomce už, za to on ti nestojí.“ Dal jí menší polibek. Ona měla v plánu však něco jiného. Vymanila se z jeho sevření a něco hodila po Síriusovi, kterému pomáhali vstát. Byla to dýka, která ho přišpendlila ke zdi.

Odněkud vytáhla malou křišťálovou lahvičku a nabrala krev a zašpuntovala. Na lísteček napsala SB.

„Rami já potřebuji tvou krev.“ Podívala se na něj vážně.

„Vinko, až mi řekneš proč!“

„Možná Sírius není otcem Elišky, pamatuješ? Pamatuješ si na to za jakých jsme se rozešli podmínek?“ Chvíli se na sebe dívali až se Meramilikovi rozhostil na obličeji podivný úsměv. Pak se začal z ničeho smát. Všichni na ně hleděli jak na zjevení. Dozvídali se něco, co by za normálních okolností vůbec nevěděli.

„Takže jsi mě podvedla? Měl jsem pravdu.“ Vina si ztěžka povzdechla a pak se otočila na Síriuse.

„Nikdy jsem tě nepodvedla. Tohle se stalo před tou naší osudnou nocí, než jsme se vůbec poznali. Ach Síriusi, ty mi vyčítáš to, že jsem tě podvedla, ale ty se 3 nebo 4 ženami, když jsem byla těhotná, to mám jako nechat jen tak plavat mi chceš říct?“ Chvíli se na ni díval neschopen slova.

„Myslel jsem, že se to nikdy nedozvíš.“ Podíval se s omluvou v očích na ni.

„Ach vy chlapi, když voníš po dámském parfému. Jistě, věděla jsem to, ale mlčela, nechala jsem to plavat a ty jsi ses pak zachoval takto.“ Mávla nad tím rukou. Meramilik ji mezi tím podal v lahvičce svou krev.

Vina vzala oba dva a došla k profesorovi lektvarů.

„Jsem Vám vděčná za náš život, i za to co jste pro nás tam udělal. Mohla bych Vás požádat ještě o jednu laskavost, ale tady bych ji nerada řešila.“ Naznačila mu, aby šli nahoru a Severus jí jen kývl hlavou. I tak už tam se mu líbila, ale teď to bylo něco. Nikdy neviděl takovou ženu.

Byla tak milá, ale dokázala si stát za svým.

Na Vině bylo poznat, že ji schody velmi zmáhají, přesto jakmile vyšli schody z kuchyně, se vydala do dalších. Nahoru do pokojů.

Na odpočívadle se zastavila a zhluboka dýchala.

„Paní jste v pořádku?“

„Ano … to … bude … v … pořádku.“ Vypravila ze sebe těžkopádně.

Severus ji rychle chytil, jinak by se mu tam zhroutila. Vzal ji do náručí a nesl do pokoje, který mu byl přidělen. Měl tam dostatek lektvarů, které mohl poskytnou Vině. Ach jak rád by byl na Meramilikově místě. Věděl, že tohle nebude nikdy možné.

„Nemusíte mě nosit pane profesore.“ Ozvala se těžkým hlasem.

„Musím, jste bílá jak stěna za Vámi. Ještě by jste se mi tu zhroutila.“ To ji už pokládal do jeho postele. Ucítila vůni bylinek převážně heřmánku, kterým voněl i on sám.

„Co přesně jste po mě potřebovala?“ Zeptal a dál se přehraboval ve skříňce s lektvary, která stála vedle velké šatní skříně. Byla na třech nohách a dole zespoda vysely bylinky, které se sušily.

„Jestli by jste mohl pro mě udělat test otcovství. Necítím se na to, abych ten lektvar zvládla uvařit.“ Podívala se na něj omluvně.

„Nemusíte mě prosit paní, bude to pro mě čest. Jen můžu mít jednu otázku?“

„Ano ptejte se.“

„Jak jste vydržela žít s Blackem?“

„Tohle je těžké jen takto to říct. No nebylo to nejlehčí.“ Sklopila zrak.

„Omlouvám se, nechtěl jsem Vás rozrušit ještě víc.“

„Ne neomlouvej te se, to je v pořádku.“ Usmála se na něj. To ale jí už podával jakýsi pohár s odporně vypadajícím lektvarem.

„Musím to vážně pít?“

„Ano.“ Odpověděl stroze.

„To ale strašně smrdí.“

„Ach jo,“ povzdechl si Snape „uleví se Vám po tom.“ Odpověděl a mírně se usmál.

„Víte, že vám úsměv sluší, měl by jste se smát víc.“ Podívala se na něj přes okraj poháru.

„Nevím proč.“

„Snad i pro to, že by jste si taky už zasloužil trochu klidu a rodinu si založit. Co vy na to?“ to ale právě někdo klepal na dveře.

Snape šel otevřít a když uviděl za dveřmi Meramilika, mírně se vyděsil. Místo toho se ale začal démon smát. Až přilákal děti na chodbu.

„Severusi, smím vám tak říkat.“ Po kývnutí pokračoval. „Tak vyděšený pohled, ten stál tedy za to. Zase se složila?“ optal se už vážně.

„Ano, jen jsem dal paní nějaký lektvar na povzbuzení.“ Ustoupil ode dveří, aby mohl projít.

„Meramiliku, to musíš profesora Snapea tak děsit?“ vyčetla mu Vina.

„Ty máš co povídat, myslíš že jsem si nevšiml, když jsi odcházela, jak jsi bledá.“ Oplatil jí to. Snape stál jako solný sloup. Rami mírně přičichl k poháru a pak se podíval na Vinu.

„Vypít a to hned.“ Po tomhle se Snape vzpamatoval. Už neměl tak překvapený pohled, jako před tím, když uviděl Meramilika.

„Ale…“

„Žádné ale, pij, potřebuješ to. Jo jinak tvůj otec mě přemlouval, abys to místo vzala.“ Usmál se na ni.

„A Vám Severusi, děkuji. Už tak jsem Vám vděčný za to, že jste jim pomohl, když byli u toho ksichtu.“ Všichni mladí stáli na prahu, když je zpozoroval Meramelik, tak na ně kývl.

„Jistě Vás můžu poprosit, aby jste se o ni postaral, než si promluvím s dětmi.“

„Ano pane, bude mi ctí.“ Mírně se mu uklonil.

 

Meramilik vyšel se všemi dětmi a vedl je do jejich pokoje. Eliška se po něm nerudně dívala a Harry jen kroutil hlavou.

„Strýcu jak jsi mohl nechat tetu s tím netopýrem?“ ozval se Harry.

„No tak Harry, profesor Snape dělá velmi záslužnou práci a vím, že mu můžu věřit.“ Usmál se na ostatní.

„Cože!!!“ vykřikla Eliška.

„Eliško, nedělej scény, na to máš času dost, jestli se ti něco nelíbí, tak i s Harrym vás hned přenesu domů.“ Řekl přísně. Oba raději mlčeli, tolik se těšili k Weasleyům.

U nich se všichni posadili na postele a Weasleyovi děti se chtěli vypařit, ale zastavil je Meramilikův hlas.

„Nemusíte odcházet. Eliško, jistě víš, že jste museli s maminkou odejít.“ Čekal až přikývne.

„Takže nemusím tuhle část opakovat. Víš, že se nechala zabít i s tebou a občas má ještě takové ty tendence, že proč by tu byla a podobně.“ Opět čekal až kývne.

„Neřeknu ti přesně co se stalo, to musí udělat Vina. Ale o jedno tě prosím, vyslechni ji a pak ji suť. Je to i tak pro ni dosti těžké. Nechci aby se jí přitížilo, stačilo co se teď stalo dole. Kdybych vás nebo jen jednu ztratil nevím co bych si bez vás počal. Slíbíš mi to a jinak Harry, Vina je právoplatně tvá kmotra. Po smrti tvých rodičů si tě chtěla vzít, ale Brumbál jí to nedovolil.“ Po tomto se zvedl a nechal tam děti samotné.

 

Alisa po vypití lektvaru usnula ve Snapeově posteli. Meramilik když tam nakoukl, tak viděl, jak Severus připravuje lektvar otcovství. Přišel k ní a dal jí menší pusu na čelo.

„Nebude Vám vadit Severusi, když se tu prospí, já se vrátím dolů a potom bych pro ni došel.“ Severus jenom pokýval hlavou a naznačil, že ne. Stejně porady byly jen frašky, kde se dohadovali. Tato konečně za něco stála.

 

23.07.2008 19:20:11
Vinka
Postavy z povídek patří Rowllingové, nekladu si na ně žádné peněžní nároky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one